Smrt dítěte je bezesporu ta nejhorší rána, jaká může rodiče potkat. Avšak neméně kruté určitě je, když rodičům jejich děti vezmou, zkrátka jim je odeberou. BBC natočila dokument, jehož tématem je právě nespravedlivé odebírání dětí rodičům v Británii a také nucené adopce. Pokud sledujete pořad České televize Reportéři ČT, určitě jste už o tom slyšeli, protože jeden díl zmíněného pořadu se týkal tohoto problému. Když se podíváte na Youtube, uvidíte tam stovky nových videí. Autoři těchto videi jsou zoufalí rodiče a hrdiny lidé ze sociálky a policajti, kteří jim odebírají to nejvzácnější co mají. Děti jsou odebírány rovnou z porodnice. Matka dítě porodí, ani jí ho neukážou a hned jí ho vezmou. Dokonce se v EU, a nejen tam, neštítí vzít matce dítě, když je krmí přímo od prsa. Způsob, kterým jsou děti odebírány je nesmírně nelidský. Je samozřejmé, že takové jednání navždycky negativně poznamenává psychiku dítěte i pocit bezpečí.

Toto téma se však u nás příliš nerozebírá. Nemluví se o tom ve zprávách, ani v novinách se o tom skoro nepíše. A jaký je důvod? Důvody jsou dva. Prvním je skutečnost, že Češi odmítají věřit něčem, co se jich přímo netýká nebo zkrátka nemají chuť se tím zabývat. Druhý důvod je ten, že právě teď u nás probíhá prosazování juvenilní justice pod tlakem EU. To ale znamená, že je zapotřebí, aby zmíněné problémy upoutali pozornost obyvatel tohoto státu. Chyby, kterých se dopustila Británie, Norsko, Finsko, Švédsko, Německo, Itálie a další země, ve kterých je již juvenilní justice zákonná, by měly být pro Čechy poučením.

A co to vlastně je juvenilní justice? Jedná se o systém, v němž figurují profesionální pěstouni a adopce. Tato myšlenka je bezesporu šlechetná a krásná. Každé dítě přece touží žít s rodiči, kteří je mají rádi a má na to právo. Není se co divit, že život v ústavu děti neláká.

Bohužel všechno má vedle kladných stránek i stránky záporné. A tak i juvenilní justice má své nevýhody, přináší s sebou rizika, ba i nemalá nebezpečí. Nesmyslné zákony, sociální pracovníci a soudy se totiž stanou jakýmsi nástrojem, s jehož pomocí bude stát vybírat vhodné rodiče. O tom, jestli se někdo hodí na rodiče a je k tomu dostatečně způsobilý, budou rozhodovat normy.

A jaká jsou opatření, která tento nový systém přináší? Nebo, lépe řečeno, jakých opatření je zapotřebí, aby tento systém mohl vůbec vzniknout? Jako první bude zákonem stanoveno, že se nesmějí používat fyzické tresty. Tuto podmínku už naše republika splnila. Zatím se u nás fyzicky netrestá, není ale vyloučeno, že nejrůznější moderní metody výchovy i nevýchovy „nepřinutí“ rodiče s tím začít. Profesionální pěstounská péče by měla být rovněž zákonná. I na tom už se v Čechách pracuje, takže tuhle podmínku můžeme také pokládat za splněnou. Celý zákon se opírá o princip „zdravého rozumu“. Sociální pracovníci, soudci a další odborníci budou tedy prověřovat a kontrolovat rodiče. Ale kde je jistota, že tito lidé budou jednat tak, jak velí „zdravý rozum“? Vždyť ani vysokoškolský titul člověku zdravého rozumu mnohdy nepřidá. Pěstouni budou školeni agenturami, které za tímto účelem vzniknou. Školitelé to ale samozřejmě nebudou dělat zadarmo.

Bude zákonem stanoveno, že dítě může být v pěstounské péči pouze po nějakou dobu a pak musí být adoptováno. Počet pěstounů převýší počet dětí. To bohužel znamená, že někteří pěstouni budou „nezaměstnáni“. Zákon o zákazu fyzických trestů začne být dokonce vymáhán. Pochopitelně se to neobejde ani bez vymýšlení celé řady nových nařízení, která se budou týkat toho, co by mohlo být považováno za týrání dětí, či alespoň narušování jejich psychiky. Všechna tato opatření budou ovšem mít na zřeteli pouze „dobro dětí“. Kompetence sociálních úřadů se zvýší. Představte si, že pracovníci těchto úřadů budou dokonce moci odebírat děti rodičům, aniž by před tím musela všechno prošetřit policie a soud. Děti získají doslova neomezená práva. S právy rodičů to bude horší, ty omezí nová státní nařízení. Dítě si přivlastní stát jako svůj „majetek“. Stát bude rozhodovat o dítěti víc než rodič. Třeba na sousedním Slovensku platí od 1. ledna tohoto roku nová vyhláška. Podle této vyhlášky má každý rodič, jehož dítěti jsou víc jak tři roky, povinnost informovat úřady o tom, kde jejich dítě zrovna je a kdo je s ním.

Jakékoliv podezření týrání dítěte nahlášení a prošetření nesmí ujít. Učitelům ve školkách a školách, doktorům, sociálním pracovníkům a dalším lidem pracujícím v podobných institucích přibude další úkol. Budou muset zjišťovat, jestli náhodou v domovech dětí nedochází k „teroru“ nebo jestli je rodiče nezanedbávají. To všechno samozřejmě podle nových nařízení. Například v Norsku se ptají již dětí v předškolním věku, jestli je rodiče doma neplácají. Jeden Slovák, který v této zemi žije, přišel o své děti. Dostal je sice zpátky, ale trvalo to devět měsíců a vděčil za to především penězům, které dostali za své služby nejlepší advokáti. Hodně peněz ho také stálo zaplacení pokuty.

Jakmile by vzniklo podezření, že dítě je týráno, ihned by ho rodičům vzali, pak by teprve bylo zahájeno vyšetřování. Úkolem nově zaměstnaných odborníků bude zkoumání stavu jak dětí, tak jejich rodičů i rodinného zázemí. Ještě dřív než vyšetřování skoční, bude muset soud rozhodnout, zda se o dítě budou starat pěstouni nebo pečovatelé. Přechodní pěstouni budou psát na dané dítě závazný posudek. Začne být uplatňován zákon, podle kterého musí být dítě po roce adoptováno. Na rodiče se pak bude tlačit, aby podepsali, že s adopcí souhlasí.

Budou také vydány zákony, které uloží sociálce, soudům i ostatním povinnost „mlčenlivosti“ kvůli „ochraně dětí“. Takže ani média, ani rodiče nebudou moci podávat informace o případu. V Británií ještě nedávno hrozily dva roky vězení lidem, kteří by o případech veřejně informovat. Naštěstí už to zrušili. Podle uvedeného scénáře se děj odehrává ve státech, kde nespravedlivě odebírají rodičům děti. Stačí, aby soused řekl na správném místě, že někdo zanedbává své dítě a dotyčný o něj může nenávratně přijít. I u nás už stát začíná být čím dál tím tvrdší.

Možná někteří z vás četli Trilogii „Millenium“ švédského autora Stiega Larssona skládající se z knih „Muži, kteří nenávidí ženy“, „Dívka, která si hrála s ohněm“ a „Dívka, která kopla do vosího hnízda“. Tyto krimi romány byly sice vydány až po smrti autora, ale staly se bestsellery. Neholdujete četbě knih? Nevadí, knihy jsou dostupné i v elektronické formě nebo jako audio kniha. Já sama jsem zmíněné romány nečetla, ale poslouchala je, A ráda se k nim vracím. Pokud dáváte přednost filmům, budete si moci hrdiny i prohlédnout. Všechny tři romány byly totiž zfilmovány. Jedná se o švédské filmy. Ale „Muži, kteří nenávidí ženy“ byly natočeny i Američany. Takže existují dvě verze tohoto filmu. Díky těmto knihám a filmům se můžete přesvědčit, jak se člověk, který „patří“ státu může mít špatně a jaké může mít potíže. Všem tyto knihy i filmy vřele doporučuji.

Krystyna Kędziorová