Vzpomeňme si na Abraháma ze Starého zákona, tento příběh má s nadcházejícími Velikonocemi jen málo společného, ale přesto bývá vždy na bílou sobotu večer čten v katolických kostelech. Vypráví o tom, jak Abrahám chtěl obětovat, ale nakonec neobětoval svého prvorozeného syna Izáka. Jednoho dne Abrahám slyšel hlas Boha, který mu řekl: „Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka, a jdi do země Moriah a obětuj ho tam v oběť zápalnou na jedné hoře, o níž povím tobě.“ (Gn 22,2) Abraham poslechl svého Boha a chystal se obětovat syna spálením na hranici dříví narovnané na kamenném oltáři. A tak výprava čítající Abraháma jedoucího na oslu, Izáka a dva sluhy se vydala k určenému místu. Když potom třetího dne spatřili určenou horu z dálky, ponechal Abraham sluhy s oslem na místě, naložil dříví Izákovi na záda a sám vzal oheň a meč. Na hoře pak zbudoval oltář, narovnal na něj dříví, syna svázal, položil na připravené palivo a pozvedl meč, aby ho zabil. A v tom okamžiku se ozval anděl Hospodinův s nebe a řekl: „Nevztahuj ruky své na dítě, aniž mu co čiň, neboť jsem již poznal, že se Boha bojíš, když jsi neodpustil synu svému, jedinému svému, pro mne.“ (Gn 22,12) Potud příběh zaznamenaný před několika tisíci lety, je součásti knihy Bible. Za druhé z Bible vyplývá, že Bůh měl zvláštní důvod, proč po Abrahamovi žádal, aby obětoval Izáka. Věděl, že o mnoho staletí později za nás nechá zemřít, svého syna, svého jediného syna Ježíše. (Matouš 20,28) Chtěl nám přiblížit, jak bolestné to pro něj bude. Tím, co žádal po Abrahamovi, tuto budoucí oběť působivě vyobrazil. Co tedy znamenají Velikonoce pro křesťany? Že Ježíš Kristus, syn Boží nejen zemřel za naše hříchy, ale především vstal z mrtvých a díky jeho prolité krvi jsme očištěni od hříchu, který nás odděloval od Boha.

V historii lidstva se vyskytovaly a ještě se vyskytují i destruktivní postoje vůči prvorozeným. Když bylo třeba králi kmene prorokováno, že bude jednou sesazen z trůnu svým synem, nechal usmrtit všechny prvorozené okamžitě po porodu. U národů preferujících muže usmrcovala porodní bába prvorozené, a někdy i druhorozené a další dcery, zatímco prvorozený syn jeho otec jako původce a jeho rodička byli oslavováni. V rodinách s výrazně dominantním postavením otce byly tyto vraždy naprosto legální. Trestuhodné bylo, když chtěl někdo odsouzeného novorozence zachránit.

I v našem kulturním okruhu se objevuje usmrcování prvorozenců. Důvod netkví v nějakých společenských pravidlech, ale v egoistickém strachu o ztrátu váženosti, bez ohledu na lásku matky k vlastnímu dítěti. Postižené jsou nejvíce děti velmi mladých a nezralých žen stále závislých na svém domově. Pro ně by dítě kolikrát bylo skvrnou na pověsti celé rodiny. Aby se zachránila dceřina čest, musí dítě zmizet. Řešením tak často bývá i usmrcení dosud nenarozeného dítěte. I když mohou být děti největším štěstím, často se berou jako největší neštěstí.

Pro dnešní dobu zůstává typické, že se dva mladí lidé zamilují a vezmou se, nebo taky ne, každopádně spolu zůstanou jako pár a přejí si nezkalené harmonické soužití a také brzké otěhotnění, avšak ne dříve, dokud si nezařídí byt. Obvyklý postoj mladé generace, která dostane všechno, aniž se musí nějak zvlášť namáhat. Často tak mladým dospělým lidem něco chybí, ačkoli si to slíbili při svatbě a to vůle stát při sobě nejen v dobách dobrých, ale i zlých a druhého snášet a tolerovat, i když se chová jinak, než by si dotyčný přál. A to se může stát důvodem, proč spousta mladých manželství ztroskotá, jakmile vyvstanou problémy a změny okolo prvního dítěte. Podle statistik se každé druhé manželství začíná kvůli prvnímu dítěti a poté v téměř polovině rozvedených rodin tak ztrácí dítě jednoho z rodičů už ve svém prvním roce života. Vina se převážně dává dítěti, protože s ním se manželství rozpadlo a přineslo tak zkázu do vztahu. A tak v mnoha případech k prvorozenému přibudou ještě sourozenci, ale až v druhém nebo třetím manželství matky nebo otce.

Prvorozenému dítěti tedy stále připadá výjimečná role – buď v negativním, nebo pozitivním slova smyslu. Buďto dítě přichází na svět jako splnění dlouho vznášeného přání a štěstí manželů je dokonalé, nebo jeho narození přináší spíše potíže.

Karin Šimovcová