Jejich vlna se stříhala, mykala, spřádala a konečný výsledek se nabízel v podobě pletených ponožek a látek. Tkanina z ovčí vlny se dále upravovala a to třeba v loden, což byla pevná látka, z které se šily kalhoty, sukně, haleny, klobouky, kamaše a pantofle, neskutečně výborné kvality a vydržely celá desetiletí.

Ovce se stříhají dvakrát do roka a to na jaře a na podzim. Někde se dokonce před stříháním ovce koupaly, samozřejmě na jaře. Počkalo se na teplý slunečný den, kdy se ještě ovce vyhnaly na pastvu a mezitím se zatopilo pod velkým měděným obezděným kotlem na dvoře a ohřála se voda. Poté se nalila do velké dřevěné kádě, kde ovce se důkladně vykoupaly, aby srst byla pěkná, čistá. Zvykem bylo přidat do koupele kousek mýdla nebo kaše z dřevěného popela. Ovci nejdříve museli chytit a pak držet při koupeli najednou více silných párů rukou, protože ovcím se zrovna tato procedura moc nezamlouvá. Střihač a jeho pomocníci ovci pevně drželi a obraceli ve vodě a zároveň i myli. Už po první ovci voda byla značně zkalená. V současné době ovce se nekoupou a převážně se vlna pere až ostříhaná. Vykoupané ovce vypadají jako zmáčený pudl, ono většinou pak postačilo, aby se párkrát otřepaly a tak se zklidnily a mohly si dále užívat teplých slunečných paprsků. Za teplého počasí srst schne rychleji a daleko rychleji i vlna, která se pere teprve po ostříhání.

Při ručním stříhání se ovce položí na lavici a pomocník ji přidržuje. Stříhání ruční je skoro zapomenuté umění a jen málo lidí umí s nůžkami zacházet správným způsobem, aby se ovce nevylekala anebo nedošlo k jejímu zranění. K tomu se používaly pérové nůžky a zavedli je staří Římané. Dříve se totiž z ovčí srsti vlna vyškubávala. Stříhání ovci vůbec nebolí, a pokud neslyší zvuk elektrických nůžek, tak vše proběhne v poklidu bez toho, že zvíře by bylo zbytečně stresováno. Stříhání elektrickými strojky je mnohem rychlejší a také snadnější. Pro zajímavost z ovce se středně dlouhou srstí při jednom stříhání se získá přes dva kilogramy vlny. Ovčí srst na sebe váže velké množství tuku a potu. Během praní ztrácí až třetinu hmotnosti. Proto praná vlna je sice lehčí, ale i dražší. A tak většina chovatelů raději prodává nepranou vlnu. V horských hospodářstvích, kde vlnu také spřádaly, se ovce často před stříháním koupaly, neboť srst na zvířeti rychleji uschne a vlna z předem umyté ovce se poté lehčeji zpracovává.

Existuje řada plemen ovcí a každá má jinou vlnu, například dlouhou, krátkou, bílou, černou, rovnou, kadeřavou. Nejlepší vlnu dle odborníků mají ovce ze skupiny plemen merino, i přestože vlákna jsou sice krátká a tak se poměrně hůře s nimi i pracuje. Délka vláken, což je vlastně délka jednotlivých chlupů, je obzvlášť při předení neskutečně důležitá. Přadleny mívají v oblibě vlnu s dlouhými vlákny. Ostříhaná vlna neboli ovčí rouno se ukládá do pytle nebo koše na vlnu. Oddělí se od sebe světlejší a tmavší srst. Z černé a bílé se obvykle míchá šedý odstín. Lodenové látky kdysi bývaly šedé barvy.

Cesta od rouna k lodenu je prý poměrně dlouhá a vede přes mykání, předení, skaní, navíjení, motání, barvení, tkaní a valchování až konečně k hotové látce.

Karin Šimovcová