Dnešní doba je charakteristická zvýšeným tempem a spoustou dalších situací jako je zvýšená míra zátěže, nevídaný technický pokrok, prohlubující se rozpor mezi bohatými a chudými, růst specializace atd. Náš život je úplně jiný než život našich prarodičů i rodičů. Mezi lidmi ovšem ale nadále zůstávají mezilidské vztahy a oslovení a s nimi spojené rozličné peripetie od radosti a porozumění přes napětí až po nepochopení a utrpení.

Každý nejspíš ovládá základní pravidla společenského chování, která praví, že tykání navrhuje žena, starší osoba a osoba v nadřízeném postavení. Tykání je především projev důvěry a sblížení a nabízí ho vždy společensky významnější osoba, tedy žena muži, nadřízený podřízenému, starší mladšímu. Tykají si školáci a studenti, dobří přátelé, známí, většinou lidé na pracovišti, jsou-li na stejné profesní úrovni a přibližně stejně staří jedinci. Mezi příbuznými je běžným zvykem tykat nejen rodičům, bratrancům, sestřenicím, strýcům, tetám, ale také vzdálenějším příbuzným dle vzájemných vztahů a zvyklostí. Zvykem je tykat si i v manželství, výjimku zde tvoří šlechtické vykání anglických lordstev. Také mezi členy některých organizací nebo mezi lidmi, které sbližuje společný koníček, můžeme pozorovat tykání, i když ve všech případech to nemusí být zrovna nejvhodnější. Muži i ženy vnímají tykání různě a jinak se přechází na tykání v malé skupince a ve velkém pracovním kolektivu a jinak tam, kde lidé společně pracují v jedné kanceláři nebo naopak na dost vzdálených místech.

Tykání by tedy měla navrhnout společensky významnější osoba, ale na druhé straně mladší člověk může požádat starší, aby mu tykali bez toho, že on bude uplatňovat stejné nároky. Taktéž nabídka staršího se dá akceptovat, i když zde může být i věkový rozdíl dvacet až třicet let. Požádá-li nás někdo o tykání, máme právo tento návrh i odmítnout. „Potykání si“ doprovází stisk ruky, někdy i přípitek a mnohdy i polibek. Tady záleží na společensky významnější osobě, jaké formě dá přednost. Podle odborníků si můžeme a nemusíme vždy podat ruku, můžeme a nemusíme přitom povstat nebo stát či tento pohyb naznačit.

Jako jedni pociťují potřebu si s někým začít tykat co nejdříve, tak část lidí má opačný cíl a to udržet vykání po co nejdelší dobu. Jedni se snaží udržet si dostatečně velký obranný prostor a nepustit si ostatní k sobě příliš brzy a zastávají názor, že úsilí o udržování oficiálních vztahů se jim vyplácí, protože zachovává, tak především, více zdvořilejší chování. Když na takové jedince narazíme, nemusíme si hned myslet, že proti nám něco mají a že jde o špatné úmysly. Lidé by však při vytváření hranic a při budování obrany měli myslet na to, aby nepřekročili pomyslnou linku, za níž ho jiní považují už za nevlídného, nepřístupného, chladného, nesociálního. Poměrně lehce se tak může stát člověkem, kterému se budou ostatní raději vyhýbat. Vykání ale není vždy zárukou, že zrovna s jeho pomocí se nám podaří splnit úkoly a zajistit věci, které potřebujeme, nebo nám jsou stanoveny. O mnohém také rozhoduje cit. Někteří lidé potřebují čas na vzájemné poznání, než si začnou tykat a potřebují si druhé prověřit a mít jistotu, že když se k nim přiblíží, tak nebudou zneužiti. Zdrženlivost a obezřetnost jsou tak mnohdy zcela na místě.

Karin Šimovcová