Někteří lidé nenavštěvují své blízké či přátele v nemocnici především z toho důvodu, že nevědí, co nemocnému mají říct, můžou mít obavy, že nenaleznou ta správná slova. Oproti tomu všichni, kdo se rozhodnou navštívit nemocné a pak chtějí za každou cenu poučovat, vysvětlovat, hovořit, ať raději zůstanou doma, protože někdy naprosto postačí pouhá přítomnost, mlčení a mimoslovní projevy soucitu. V některých případech utrpení může být příliš velké a slova příliš slabá, aby dokázala nemocného potěšit nebo pomoci. Tehdy je lepší mlčet a raději neříkat nic. Projevem empatie jsou i slzy, kdy se člověk vcítí do dané situace a slzy mohou vyjádřit daleko více, než záplava dobře míněných slov. Než otevřeme ústa a než promluvíme k nemocnému a než se pokusíme jej nějakým způsobem utěšovat slovy, položme si otázku, zda právě nenastal čas, kdy máme mlčet a neříkat vůbec nic. Naučit se mlčet je hlavním předpokladem k tomu, abychom uměli nemocnému naslouchat. Musíme nechat nemocné, aby mluvili a sdíleli se s námi s tím, co prožívají a jak se cítí. Pokud je zahltíme svými slovy, je docela možné, že už se ani nedozvíme, co nám vlastně chtěli sdělit a co je skutečně trápí. Když se nám podaří najít soucitný a laskavý vnitřní postoj k nemocnému, bude pro nás snazší volit správná slova. Tento postoj se prý projevuje hlavně úctou, spolucítěním, vřelostí, přijímáním nemocné osoby, a pokud si nemocného opravdu vážíme, pak ve vztahu k němu se snažíme ustoupit do pozadí a nemocného necháme mluvit a ovládneme tak svůj jazyk. Neprojevujeme svoji nadřazenost, dáme mu přednost v mluvení, nevnucujeme své názory, ale nasloucháme a usilujeme se vcítit do jeho situace.

Na počátku rozhovoru s nemocným je přínosné snížit jeho napětí a obavy. K navozování takové důvěrné atmosféry je milé přinést malý dárek, květinku, knížku, či jinou pozornost, ať už jídlo nebo ovoce. Nemocného určitě potěší i pozdravení od přátel či blízkých osob. Teprve když takhle navážeme důvěrný a přátelský rozhovor, je možné přejít k hlubším otázkám. Průběh návštěvy může být negativně ovlivněn tím, když se u nemocného sejde mnoho lidí najednou a rozhovor probíhá mezi návštěvou a každý pak ještě prosazuje svoje názory a nemocný se tak dostává do pozadí. Toto bohužel je projev bezohlednosti vůči nemocnému a sobectví. Pokud pacient není upoután na lůžko, je vždycky lepší vyhledat si místo v ústraní na chodbě atd., kde nebudeme nikým rušeni, a v jiném případě se dá domluvit individuální doba návštěvy, kdy můžeme s nemocným vést rozhovor mezi čtyřma očima. Hodně záleží i na fyzické kondici pacientů, například v pooperačním období se rychleji unaví a vyčerpají, proto nejsou vhodné dlouhé návštěvy. Musíme vždy délku návštěvy přizpůsobit aktuálnímu stavu nemocného a zbytečně ho nezatěžovat. Odstrašující příklad je líčit vlastní zkušenosti nebo zkušenosti druhých lidí v těch nejhrozivějších barvách s podobnou nemocí. Není snad třeba zdůrazňovat, že takový přístup nemocného akorát zdeptá a naplní obavami. Také je nevhodné sdělovat zkušenosti druhých, kteří se vyrovnali se svojí nemocí. Nemocný to může vnímat jako určitou normu a přitom v současné fázi v sobě vůbec nenachází sílu, aby se svými potížemi podle tohoto vzoru bojoval. Lidé by měli mít také na paměti, že mnohé prožité zkušenosti s nemocí jsou prostě nepřenosné a co pomohlo jednomu, nemusí být ideální pro druhé. Dobře míněné rady a utěšování mohou vést u nemocného i k opačné reakci a to k uzavření se do sebe.

Lidská řeč a jazyk jsou sice velkým darem a slova mohou i uzdravovat, ale také zraňovat. Když tedy se rozhodneme navštívit nemocného, dělejme vše pro to, aby naše řeč přinášela uzdravení a nikoli nové rány a bolest. Každý nemocný na prvním místě potřebuje slyšet slova útěchy a pomoci.

Karin Šimovcová