„Výchova také znamená, že dítěti ukážu cesty a možnosti, jak v životě zvládat problémy a nepředvidatelné události. Není úkolem rodičů odstraňovat dětem z cesty všechny potíže, ale naučit je strategie k řešení konfliktů.“ Taková jsou slova psychoterapeuta Nossrata Pesechkiana.

Rodičům se někdy zdá, že musí své dítě chránit vždycky, před každým nebezpečím, či nepříjemností a za všech okolností. Takovou stoprocentní ochranu se pak snaží dětem poskytovat od samého začátku jejich života. Vždyť celá řada maminek strávila během nocí mnoho hodin chozením se svým miminkem na rukou, místo aby spaly. Protože jejich zlatíčko poplakávalo a ony se je všemožně snažily uklidnit. Kolikrát se tyto ženy snaží přijít na to, proč vlastně jejich děťátko nemůže spinkat a proč poplakává. Obvykle je však nic kloudného nenapadne. Psycholožka Jiřina Prekopová vysvětlila: „Je těžké uhodnout příčinu pláče miminka, ale určitým způsobem je to tak dobře. Spolutrpící matka by se snažila problém odstranit a zabránila by prožívání krize. Kdyby věděla, že dítě pláče, protože ho svědí na zádech, hned by ho poškrábala. Kdyby věděla, že dítě pláče ze strachu z cizího hlasu, okamžitě by ho toho zdroje chtěla uchránit. Nejde o to, odstranit podněty pro jeho pláč, ale konfrontovat ho s těmito podněty za podpory matky (nejsou-li pro něho nebezpečné). Dítě musí udělat zkušenost, že vše nepříjemné a všechny krize lze překonat.“

Snad Není dítěte, v jehož případě by neplatilo rčení: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Na kolik je potřebné a vhodné svým dětem zametat cestičku? Na tuto otázku si musí každý rodič odpovědět sám. Jedno je ale naprosto jasné. Že není možné ochránit děti před veškerými krizemi, i kdyby se kvůli tomu rodiče třeba stavěli na hlavu. Vždyť tou první krizí si dítě projde už v okamžiku, kdy přichází na svět. Ano, mluvíme o porodu. Nejenom matka, ale i její dítě porod prožívá. Novorozeně pak čeká a doufá, že dostane napít mateřského mléka. Navíc čeká, až ho maminka přebalí a poprvé ho pochová. Není se co divit, že je to pro dítě nemalý šok, když jednou po nějaké době leží ve své postýlce a zjistí, že u něj není jeho maminka, ale někdo jiný. Ačkoliv jsou tyto situace pro dítě bez pochyby náročné, prospívají zároveň jeho duševnímu vývoji.

Kdysi si vzal jeden psycholog do péče malou Natálku. Holčičku bez sourozenců, které rodiče i ostatní členové rodiny poskytovali tu nejlepší péči. Dokud byla doma se svou maminkou, nebyly žádné problémy. Sotva však začala chodit do školky, že si děvčátko se svými vrstevníky nerozumí a že se jí nelíbí. Maminka jí sice slibovala, že jí ve školce bude moc dobře. Tak jak to koneckonců dělávají všechny maminky. Jenže tyto sliby se bohužel nesplnily. A jakým nepříjemnostem muselo dítě čelit? Jednou jí někdo namočil copánek v polévce. Jindy nasypal za její šatičky písek. Pomyslná poslední kapka pak přišla tehdy, když zjistila, že její panence někdo utrhl nohu. Tuto panenku totiž rozdovádění chlapečci použili místo míče na fotbal. Před takovými „nástrahami“ holčičku samozřejmě nikdo předem nevaroval. Rodiče pak rozhodli, že jejich dítě do školky chodit přestane. Zůstane doma, kde ji bude hlídat babička. Rok před tím, než se děvčátko vypravilo do školy ale nastala nachlup stejná situace. Natálka chodila mezi děti a byla si jistá, že tentokrát bude všechno jiné a lepší. I v tomto případě se však ukázalo, že její naděje byly opět plané. Děti se, jak už to mají ve zvyku, pošťuchovaly a hádaly. Někdy někdo řekl i něco ošklivého. Natálka měla ze všeho a ze všech strach.

Pan psycholog, který měl dítěti pomoct, se při terapii zaměřil víc na matku než na dceru. Za příčinu stavu, do jakého se holčička dostala, označil přehnaný ochranitelský syndrom a péči, která způsobila, že Natálka byla téměř nekomfrontovaná s okolním světem.

Odborníci jsou zajedno v tom, že sterilní prostředí není vhodné ani v případě mezilidských konfliktů. Pochopitelně, že extrémy, jakými jsou třeba hádky rodičů, při kterých létají talíře, rozhodně nejsou pro dítě to pravé ořechové. Zároveň jim však neuškodí, když si člověk již v dětství zvykne na to, že i lidé, kteří jsou si blízcí, se sem tam kvůli něčemu nepohodnou. V těchto situacích bývá skvělým řešením kompromis. Když ani při řešení sporů lidé nezapomenou na vstřícnost a dovedou jeden druhé respektovat.

Díky tomu si dítě osvojí správný vzorec chování. Na závěr se dozvíme, jaký je názor šéfa dětského centra Paprsek Jaroslav Šturma. Tento muž je zároveň také dětským psychologem. K problému se vyjádřil následovně: „Dítě musí zažít pocit bezpečí a lásky vědět, že je svými nejbližšími milováno. Na druhé straně i ve výchově se počítá s lidskou nedokonalostí a je dobře, pozná-li také, že milující mamince může třeba občas uletět ruka. Neklade si potom takové nároky na dokonalost rodičů a zároveň se pak lépe adaptuje na podmínky reálného života.“

Takže, milí rodiče, chraňte své děti před nebezpečím. Ale současně nezapomínejte, že nic se nemá přehánět a ani ochrana dítěte není v tomto případě výjimkou.

Krystyna Kędziorová