Už prvobytného člověka sužovaly různé neduhy. Kvůli nim pak žil kratší dobu. Jelikož však jeho potravou bylo to, co našel v přírodě kolem sebe, kromě jiného postupně přišel i na to, že některé rostliny mají léčivé vlastnosti, které mu pomohly se z nemocí vylízat. Naši předkové však využívali i škodlivých rostlin. Ty jim sloužily k likvidaci nepřátel a usnadňovaly lov zvěře. Lidé zkrátka získávali čím dál víc zkušeností s používáním bylin v obou slova smyslech.

Lidé samozřejmě nechtěli, aby zkušenosti zanikly po smrtí jedince, rodiny, rodu. Naštěstí se našli schopní lidé, kteří tyto zkušenosti u sebe shromažďovali. Zajímavé je, že takových lidí bylo víc mezi muži než mezi ženami. No, a když někoho pak postihla nějaká nemoc, navštívili právě takového člověka a ten jim rád pomohl a udělil i dobrou radu, jak na nemoc vyzrát. K bylinářům chodívali lidé z celého okolí. Postupem času se z těchto lidí stali léčitelé. V dobách, o kterých hovoříme, lidé věřili, že všechno v přírodě má svou duši, včetně slunce, měsíce, kamene i rostliny. Domnívali se, že v léčivé rostlině, která dokáže přemoct nemoc přebývají tajemné síly nebo má kouzelnou moc.

Léčitelé tyto názory samozřejmě podporovali. Předstíráním se snažili lidi přesvědčit, že jsou prostředníky mezi nevědomým slabým člověkem a oněmi tajuplnými silami. Takže se proměňovali v kouzelníky. Když čarování nebo vhodná bylina zabraly, stávali se tito „kouzelníci“ rázem ještě mocnější. Tito lidé se nebáli a neštítili použít omamných drog, jen aby se dostali do extáze. Používali k tomu většinou durman a rulík. Ve vzrušení pak hovořili „ústy bohů“. To bylo pro věřící pochopitelně něco velice vzrušujícího. Kromě toho se však tito lidé také zabývali sběrem a zapisováním lidových zkušeností. Nakonec se z nich stali lékaři.

Léčení léčitelů jako takových mívalo však v minulosti nebylo vůbec dokonalé. Mělo spoustu vážných nedostatků. Chyběly jim vědomosti o funkcích jednotlivých orgánů v těle. A tak jediným kritériem, podle kterého nemoci posuzovali, byly příznaky. Nedokázali si ale vysvětlit, proč nemoc vznikla a proč je zrovna taková, jaká je. Léčení se také ne vždycky vedlo. V tom případě považovali své neúspěchy za Boží trest nebo tvrdili, že za to může ďábel a démoni.

V Asii a severní Africe vznikly doklady o léčení rostlinami již před 4000 lety. Také národy Střední a Jižní Ameriky i Dálného východu mají písemné důkazy o tom, že se v nich už tehdy lidé léčili pomocí rostlin. Před 3000 lety pak výtažek z kořene čang-šán pomáhal Číňanům snižovat horečku. Staří Egypťané zase věděli, jak účinkuje opium. Jihoameričtí Indiáni rozemílali kůru chinovníku a zaháněli ní zimnici ještě dřív, než je začali okupovat Španělé. Psychicky nemocné Indy se léčilo výtažkem z kořene rostliny Rauwolfie. Právě z toho to výtažku bylo později, konkrétně v roce 1950, získáno známé hypotenzivum reserpin.

Zajímá vás, ve které knize se nacházejí vůbec nejstarší informace o rostlinných léčivech. Touto knihou je patrně čínský herbář z roku 2700 před naším letopočtem. Těm, kdo jsou zvědaví, která země vyvážela drogy a koření jako první, prozradím, že to byla Indie. Právě díky této zemi poprvé spatřily koření státy jako Čína, Babylonská říše, Sýrie, Palestina a Egypt. V sedmnáctém století před naším letopočtem pak Asyřané a Babyloňané znali již 65 druhů léčivých rostlin. Dalším národem, který si vysloužil pověst skvělých obchodníků s drogami a kořením, byli Féničané. Moc však nakonec získali Egypťané a Řekové, později samozřejmě Římané. Filozofové, přírodopisci a lékaři, jako Hippokrates, Aristoteles, Theophrast, který byl velkým znalcem rostlin, a mnoho dalších učených té doby zanechali příštím generacím zprávy o rostlinách, kterých se tehdy využívalo i o jejich skutečných a vybájených účincích.

Víra, že taková bylina, která nedovede něco vyléčit byla čím dál častější. Není divu, že lidé používali stále větší množství bylin, dokonce i těch neúčinných a k zmatkům. Ve středověku do léčitelství zasáhlo náboženství. Mělo se zato, že všechny nemoci mají něco společného s hříchem, a samozřejmě i nadpřirozeným působením. Církev dokonce zakázala léčit některé nemoci. Protože uzdravit může jenom Bůh. Úbytí, mor, cholera, to všechno byly nemoci, se kterými se nemělo bojovat. Jedinými léky, které se proti nim doporučovalo byly modlitby, procesí a odkazy církvi. Chudým pak nezbývalo než se svěřit do vůle Boží.

Prostí lidé zkrátka neměli na vybranou, a tak hledal pomoc pouze v přírodě a lidovém léčení. Jejich zoufalé situace využívali zázrační šarlatáni, kteří se ve středověku objevili. V sociálně slabších vrstvách se především po středověkých válkách, které s sebou přinesli i těžké epidemie velice stoupla úmrtnost. Na to, aby se mohli svěřit do péče lékaře však měli pouze ti zámožní. Někteří lékaři sice o činnosti vnitřních orgánů nevěděli mnoho, přesto některým z nich jejich řemeslo, chcete-li povolání, slušně vynášelo. Během středověku se léčení bylinami příliš do předu neposunul. Lidé čerpali ze starověkých vědomostí a sem tam i z náhodných objevů rostlin, které přicestovaly ze zámoří.

Krystyna Kędziorová