Mezi slavná čísla, kterým komedianti ohromovali často ohromovali publikum, patřilo i vrhání noži. Už tehdy lidé nemohli uvěřit a žasli nad trefou, která nesměla žádnému vrhači noži chybět. Ale jak to vlastně s vrhání noži je? Na tuto otázku vám snad odpoví tento článek.

Cirkus samozřejmě není jediným místem, kde je možné vrhání noži pozorovat. Toto umění má místo i v mnoha filmech. Filmové postavy nezřídka zaujmou diváka natolik, že se jim pak chce podobat. No, a když náhodou ten hrdina vrhal nožem, tak si jeho obdivovatel může říct, že to přece nemůže být tak složité, a když to dokázal ten z filmu, tak on to dokáže taky. S chutí se pustí do tréningu, jenže nezřídka toho brzy nechá, protože cvičení zkrátka nepřináší takové výsledky, jaké by si daný člověk představoval. Pravděpodobně je to zaviněno tím, že ve filmu hraje často hraje významnou roli i velká nadsázka. A právě ta má nejspíš na svědomí skutečnost, že spousta lidí si myslí, že všechno, co vidí ve filmech je snadné a lze toho rychle dosáhnout. Tomu se však nelze divit, protože filmaři své hrdiny opravdu příliš vynášejí. Diváci pak takového hrdinu vnímají jako někoho s nadpozemskými schopnostmi, kdo dokáže vrhnout nůž, ten pak vylétne z jeho ruky, celou dobu letí zcela rovně, bez jakékoliv rotace a zastaví se v krku, v čele nebo dokonce přímo v srdci nějakého toho zloducha. Tento pohled jistě všichni velmi dobře znáte. Ve filmu, kde jsou k dispozici nejrůznější triky, to tak jde, ale ve skutečnosti nikoliv. Tam je to opět o něco složitější. Kdyby uvedený mýtus byl pravdivý, pak by muselo být pravdou to, že lze ze samopalu se zásobníkem na pouhých třicet nábojů po dobu několika minut střílet nepřetržitě.

Zapomeňme tedy na všechny filmy a podívejme se na umění vrhání noži jaksi čistě z faktografického hlediska. Ačkoliv se ve filmech můžeme setkat s mnohými nesmysly, kvůli kterým může být náš pohled na věc zkreslený, jeden je fakt, že nože, kterými se dá vrhat existují. To je naprosto jasné, protože jinak by to nemohli dělat ani ti v cirkuse. K tomu, aby se nůž dalo dobře vrhnout a on skutečně zasáhl cíl, je ovšem zapotřebí, aby byly splněny určité podmínky. Těmito podmínkami se budeme zabývat v následujících odstavcích.

Jelikož se vrhání nožem neobejde bez nože, nemůže mezi podmínkami chybět. Začneme právě tím vhodným nožem. Nůž, který je ideální k vrhání musí být vyvážený uprostřed. Ale jak to poznat? Celkem jednoduše. Stačí si nůž jen položit na prst a pozorovat. Pokud se bude nůž předklánět na některou stranu, pak není nejvhodnější k vrhání. Kromě toho je ideální, bylo-li k výrobě celého nože použito pouze jednoho kusu kovu. Čepel by měla být souměrná a špičce této čepele by mělo v nejhorším případě hrozit, že se ohne, když narazí, ale nikoliv zlomí. K vrhání se dá použít nůž s trochu tenčí rukojetí. Na druhé straně by tato rukojeť neměla být tenká příliš. Zavírací, vystřelovací nebo tlačné nože se ke zmíněnému účelu nepoužívají, i když i tady existují nějaké ty výjimky. Co se týče jiných dýk a nožů, ty musí, jak už bylo výše uvedeno, splňovat určité podmínky. Neměla by jim tedy chybět již zmíněná vyváženost a souměrnost jejich čepelí by měla být alespoň základní. Roztodivný tvar sice bezesporu přidává noži na kráse, ale zato létací schopnost takových nožů je horší. Nemluvě o tom, že ostrý nůž může posloužit v mnoha dalších případech.

Vrhat nůž musíme vždycky obloukem. Záleží jen na tom, jestli si ten, kdo hází zvolí horní nebo dolní oblouk. Zásah po vrhu horním obloukem je však nejen nejsilnější, ale i nejpřesnější. A jak se takový vrh provádí? Ruku, ve která drží nůž je nejdříve třeba pokrčit v předloktí. Házející se postaví k cíli čelem a jeho loket musí být ve stejné rovině jako ten cíl. Pak už nezbývá než švihnout rukou dopředu. Ovšem nejen tak ledabyle, nýbrž silně, a zároveň plynule. Jakmile bude ruka v rovině, může z ní házející nůž vypustit. Nůž by měl vlastně vyklouznout sám. V případě, že se někdo rozhodne pro spodní vrh, pak musí mít ruku podél těla. Rychle švihne nahoru, ale nůž nesmí vypustit z ruky dřív než bude ta ruka ve stejné přímce jako cíl. Tato technika je méně přesná než ta první. Není také možné dát do ní tolik síly, proto se dá použít pouze pro vrhy na krátkou vzdálenost. Ten kdo chce házet nože z větší dálky, tedy v podstatě nemá jinou možnost, než se spolehnout na horní oblouk.

Ať už byste si zvolili jakoukoliv techniku, v obou případech je možné uchopit nůž jak za čepel, tak za rukojeť. Nezapomeňte však na to, že pokud nůž, kterým vrháte, náhodou není vyvážený, je vždycky lepší uchopit za čepel a vrhat horním obloukem. Další věcí, na kterou by ten, kdo chce házet měl pamatovat, je skutečnost, že nůž má nějakou určitou rotaci. Takže pokud bude mít v plánu vypustit jej čepelí napřed, má dvě možnosti. Buď se postaví k cíli natolik blízko, že nůž opíše pouze půloblouk a poté se zabodne, nebo naopak bude vzdálenost od cíle tak velká, že nůž udělá oblouk a půl před zabodnutím. Kdybyste se zeptali někoho, kdo ovládá umění vrhání noži, dozvěděli byste se, že nelepší je vybrat si pro tréning jeden nůž a toho se pak „držet“. Kromě toho je třeba zvolit si pro sebe tu správnou vzdálenost. Jestliže někdo vrhá noži v takzvaných bojových podmínkách, není nutné, dokonce ani vhodné, aby upravoval sílu nebo pozici nože v ruce. Je to daleko jednodušší. Zkrátka se házející přiblíží nebo naopak vzdálí o krok nebo o dva od cíle.

Pokud by někdo opravdu se opravdu chtěl začít učit, pak by bylo vhodné, aby si pořídil nějakou tu odbornou literaturu, vybral si kvalitní nůž, i kdyby byl dejme tomu dražší. Kromě toho mu samozřejmě nezbývá nic jiného než se obrnit trpělivostí. Nikdo vám samozřejmě nemá právo vyčítat, když necháte nože noži a v případě potřeby raději někomu vrazíte facku. Bude to jistější, rychlejší a bezpečnější.

Já doufám, že ti, kdo se rozhodnou vrhat noži to budou dělat výhradně pro vlastní zábavu nebo proto, aby se pochlubili, co umí. A že se lidé v budoucnosti nebudou ani moc fackovat.

Krystyna Kędziorová