Dopisy, které obvykle děsí
V
dřívějších dobách, když ještě neexistovaly ani pevné linky, ani maily, ani mobily, měl člověk jen pár možností, jak někoho o něčem poinformovat. Buď mohl dotyčného osobně navštívit a sám mu říct, co má na srdci, nebo mu napsat dopis. Případně mu mohl po někom něco vzkázat. A tak se v minulosti psaly dopisy často. Byl to nejen způsob jak někoho informovat. Pomocí dopisů se také vyznávala láska nebo se naopak vyhrožovalo a zastrašovalo. Je všeobecně známo, že všeho lze zneužít, ani dopisy nejsou výjimkou.
S nástupem telefonů, mobilů a mailů popularita dopisů značně klesla. Místo milostných dopisů se začaly psát milostné SMS zprávy nebo maily. No, a když chce někdo někomu něco zdělit, jednoduše vezme mobil a zavolá mu, protože je to mnohem rychlejší, než dlouze všechno vypisovat na papír. I když i v dnešní době se najdou ještě takoví, kteří na dopisy nedají dopustit a píší je stále. Nemluvě o tom, že lidé si pořád ještě posílají pohlednice z dovolených, k Velikonocům nebo k Vánocům. Takže dopisy jako takové dosud nezanikly, ačkoliv jejich využití není zdaleka tak široké jako kdysi.
Existuje však jeden druh dopisů, který se píše pořád. Někdy dokonce častěji než je vhodné. Dopisy, o kterých je nyní řeč, by vlastně neměly být psány vůbec. Nikomu neudělají radost, zato každého pořádně znepokojí a vyděsí, nebo minimálně nasadí brouka do hlavy. Jejich pisatelům jde v podstatě vždycky o to poškodit buď samotného adresáta, nebo někoho, či něco jiného. Už jste jistě poznali, že se jedná o takzvané anonymy.
Odpověď na otázku, proč vlastně lidé píší anonymy, je velmi jednoduchá. Pisatel se zkrátka nechce prozradit. Naopak chce dosáhnout toho, aby se nikdo nedozvěděl, že právě on je autorem dopisu. Anonymní dopisy by vůbec nemusely existovat, kdyby všichni lidé dokázali nebo byli ochotní řešit problémy a další záležitosti nějakým jiným, vhodnějším způsobem. Takových způsobů by se jistě našla celá řada, jenže bohužel pořád se ještě najdou i lidé, kterým anonymy prostě vyhovují. V mnoha případech anonymy slouží k vyřizování účtů. Pak pisatele k psaní takových dopisů vede závist, pocit ublíženosti, vztek, či zlost. Člověk se chce tímto způsobem někomu pomstít, zastrašit nebo vyhrožovat. Stává se, že takový člověk nejdřív napíše anonym, a potom klidně pomluví, či dokonce udají sami sebe. Tohle chování má prostý důvod. Má odvrátit pozornost od skutečného pisatele. Psaní anonymních dopisů je bezesporu hrozná věc, která dokáže hodně zkomplikovat život. Přesto bychom neměli soudit jejich autory příliš přísně. Psychika těchto lidí většinou totiž vůbec není v pořádku. Nezřídka je trápí hysterie, či nějaká jiná duševní nemoc. Anonymní dopisy považují někdy jeho pisatelé za příležitost, jak upozornit na sebe samého nebo vyděsit lidi kolem sebe a následně je pomocí anonymů ovládat.
Stejně jako například úřední dopisy a písemnosti mají svoji určenou formu a styl, tak i anonymní dopisy mají své společné charakteristické rysy. Jelikož autorovi anonymu jde v první řadě o to, aby nikdo neodhalil jeho totožnost, nezbývá mu nic jiného než změnit písmo. Změny písma musí být především takové, aby ten, kdo by snad začal zkoumat rukopis, nabyl dojmu, že dopis napsal nějaký nevzdělanec. Neprávem se totiž předpokládá, že schopnost k psaní anonymních dopisů mívají právě lidé buď zcela nevzdělaní, nebo málo vzdělaní. Opak je však v tomto případě pravdou. To znamená, že obvykle zmíněné dopisy píši lidé, kterým vzdělání nechybí. To ale neznamená, že by ve zmíněných písemnostech nebývaly gramatické chyby, nesprávné výrazy, obraty, zkomolená nebo cizojazyčná slova. Uvedené „chyby“ se naopak v anonymech vyskytují často. Pokud by se vám někdy dostal do rukou anonymní dopis, ve kterém by se pisatel vyjadřoval hrubě, oplzle, či vulgárně, nedivte se tomu. I to se stává. Běžně přitom autor takových výrazů nemusí vůbec používat. Autor se někdy může snažit vytvořit dojem, že je cizinec. Spoléhá pak na to, že člověk, případně lidé, kteří si dopis přečtou, si budou myslet, že cizinci mají větší sklony k psaní anonymů. V anonymním dopise lze najít i celou řadu přídavků, kudrlinek, ozdob. Písmo, kterým je dopis napsaný, může být neobratné a křečovité. Ba co víc, často se stává, že pravák píše anonym levou rukou, a levák zase pravou. Tím vším sleduje pisatel jediný cíl, aby všechny spletl a bylo co nejsložitější ho identifikovat.
Nechme už formu formou a písmo písmem. Zaměřme se raději na obsah anonymů, protože i ten bývá podobný. Tak tedy, při čtení takového dopisu adresát nabývá podezření, nebo dokonce přesvědčení, že pisatel v dopise napsal mnohem méně, než ve skutečnosti ví. Jedním z účelů anonymu je, aby se adresát začal zajímat o problém, kterého se dopis týká. Pisateli však zdaleka nestačí, když je zájem daného člověka, řekněme, okrajový. Chce, aby se tento problém stal jedním z jeho hlavních starostí. Aby začal pátrat po podrobnostech a po dalších informacích. Nezřídka se stává, že po odeslání anonymu jeho autor čeká, jak adresát zareaguje. V případě, že reakce je taková, jakou si přál, klidně odešle ještě jeden nebo i více takových dopisů. Myslím, že nejhorší je, když někteří lidé bohužel dokonce začnou brát psaní anonymů jako jakýsi sport, chcete-li zálibu a dělají to každý den.
Anonymní dopisy většinou neobsahují podpis. Avšak v některých anonymech, a stává se to poměrně často, byste v nich podpis našli. V tom případě se ale samozřejmě nejedná o skutečný podpis pisatele. To je logické, protože autor anonymu se celou dobu snaží o to, aby nikdo nepřišel na to, že to byl právě on, kdo dopis napsal, a kdyby se na konec podepsal svým pravým jménem, byl by sám proti sobě. Všechny jeho snahy by byly úplně zbytečné. „slušný člověk, ten, kdo to s vámi myslí dobře“, „váš věrný zaměstnanec“ nebo třeba populární „dobrý přítel“, všechny tyto fráze, stejně jako mnoho dalších se stávají vhodným podpisem anonymního dopisu. Může dojít ale i k tomu, že pisatel se v anonymu podepíše jménem člověk, které adresát skutečně zná nebo se s ním dokonce přátelí. I v tomto případě autorovi dopisu nezáleží na ničem jiném než na tom, aby zmíněného člověka poškodil, nebo aby v důsledku toho vznikl mezi danou osobou a adresátem konflikt, chcete-li spor. Autoři anonymů se ale také často podepisují prostřednictvím různých symbolů. Pochopitelně se nejedná o žádné symboly, na které by se člověk rád díval a které by v něm vzbuzovaly příjemné pocity. Nepočítejte tedy s tím, že na konci anonymu uvidíte třeba kytičku nebo motýlka. Takový „podpis“, vlastně symbol, má naopak adresáta vyděsit. A tak bývá na konci anonymů například dýka, lebka, pěst, černá ruka, ale také třeba hákový kříž. V tomto případě zkrátka představivost pisatele nezná mezí. Symboly jsou obvykle součástí těch anonymů, které mají sloužit k vyhrožování nebo vydírání.
Někteří to dělají tak, že když dostanou anonym, tak jej ihned po přečtení nebo po zjištění, že jde o anonym, hodí do koše a celou věc pustí z hlavy. To se mi však nezdá jako nejlepší nápad. Samozřejmě je jenom dobře, když si někdo nedělá z těchto dopisů těžkou hlavu. Na druhé straně je ale třeba pamatovat na to, že někteří lidé jsou bohužel schopní opravdu hodně ublížit a znepříjemnit život. Takové osoby v jejich touze a snaze někoho poškodit nebo zničit hned tak něco nezastaví a anonymy mohou být jen první částí jejich plánu. Někdy je tedy lepší si anonym nechat, aby mohl posloužit jako důkaz v případě, že by toho bylo zapotřebí.
Já bych vám setkání s takovými lidmi, kteří by vám chtěli ubližovat nepřála. Pevně věřím, že ve své poštovní schránce nikdy žádný anonym nenajdete a že dopisy a pohlednice, které budete dostávat, vám budou vždycky dělat jenom radost. Tak, jak by to mělo být.
Krystyna Kędziorová