Paní Hana zažila víc ran než pohlazení, stále stojí při svém muži. Nemá sílu ho opustit. Její utrpení začalo už o svatební noci. Dostala facku za to, že prý dělala na oslavě oči na jednoho kamaráda. Což samozřejmě nebyla vůbec pravda. Nejprve novomanželka věřila, že je to jen výjimečné „uklouznutí“. Ale reakce jejího manžela byly stále více nevypočitatelné a útočil dál. Bylo to den ode dne horší. Někdy stačila jen špatně vyžehlená košile, nebo nevhodné slovo a hned ji zmlátil.

Hana hledala pomoc v azylovém domě. Slunečními brýlemi skrývala monokl na oku. Stopy po škrcení obratně ukryla šátkem. Její manžel ji srazil ranou pěstí k zemi, smýkal ji za vlasy po pokoji a hlavou ji praštil o zeď. Jen proto, že s ním nechtěla spát. Ale po týdnu se k němu zase vrátila a odpustila mu. Je to přece její manžel. Nemůže bez něj žít. Když ji obejme a je milý, všechno mu odpustí.

Její manžel je lékař. Kdyby to vyšlo najevo, zničila by mu dobré jméno a tím i kariéru. Na to by doplatila i ona. A možná by jí nikdo nevěřil, jde přece o váženého muže. Snad bude mít jejich láska ještě šanci. Změnit zaběhané způsoby chování vyžaduje vůli, úsilí a hlavně čas - bude to každodenní nekončící práce na obou. A postižení musí konečně přestat tiše tolerovat násilí za zavřenými dveřmi. Jinak se nic nezmění.

Anna Hlisnikovská