Většinou se rodiče obětovali a hlídali mladým vnoučata. Nebo jim pomáhali třeba jinak, vařili jim, uklízeli v bytě, aby se mladí mohli, když přijdou z práce věnovat svým aktivitám, byli prostě rádi, že mohou svým dětem pomoci. Ale většina z našich dětí to ani neuměla ocenit neboli si toho nevážila.

Většinou se potom starší lidé buď uchýlí do samoty, anebo hledají nějaké přátele, třeba pomoci inzerátu, nebo někteří chodí do kaváren a doufají, že tam potkají někoho, s kým si mohou popovídat a trávit s dotyčnou osobou hezké chvilky. A také někdy se stane, že si tito starší lidé porozumí.

Začínají se spolu scházet, chodí spolu na procházky, nebo si zajdou do kina, na koncerty, třeba si zajedou někam na hory, prostě začínají zjišťovat neboli přemýšlet, že jim je spolu dobře.

A někdy se také stane, že třeba spolu začnou i žít. A tím si zlepší svůj styl života a je jim dobře. Některé jejich děti to odsuzují, některé děti to berou tak, že jim to přejí. A proto přejme našim rodičům, ať se mají na své stáří dobře, přejme jim štěstí, lásku a třeba i toho partnera. Mnoho z nás to třeba nepochopí, ale mohou to zažít na své stáří taky.

Každý z nás potřebuje mít radost ze života, každý se chce radovat i s maličkostí, které jsou nám dané.

Zdenka Křístková