Člověku, který byl svědkem nebo účastníkem jakési traumatické události, která u něj pochopitelně vyvolala šok, může následkem toho onemocnět například tzv. posttraumatickou stresovou poruchou. Možná už jste někdy slyšeli termín posttraumatický stresový syndrom, to je úplně to samé. Říká se jí také reakce na závažný stres. Vidíte, jedna jediná nemoc a má hned tři názvy. K jejímu vzniku je samozřejmě třeba nějaké traumatické události, protože vzniká právě jako reakce na takovou situaci. Daná událost se pak pacientovi opakovaně vrací v podobě jeho myšlenek, snů, fantazií. Není tedy divu, že se vyhýbá místům i situacím, ve kterých se událost, která ohrozila život nebo osobní integritu, přihodila. Člověk nemusí být bezprostředním účastníkem zmíněné události. Jak již bylo výše uvedeno, mnohdy stačí, aby něco opravdu zlého potkalo nebo hrozilo jeho blízkému nebo příteli, nebo, aby byl pouhým svědkem, a už si může nést následky. Kdybychom chtěli tuto poruchu charakterizovat co nejjednodušeji, řekli bychom, že se jedná o stav, kdy pacient nedokáže začlenit traumatickou událost mezi další každodenní zážitky.

Častým projevem posttraumatické stresové poruchy bývají poruchy spánku, poruchy soustředění i úlekové reakce. Zároveň však může nemocný trpět depresí, generalizovanou úzkostnou poruchou, agorafobií, depersonalizací, či různými závislostmi. Kromě akutní reakce na stres, jejíž příznaky trvají kratší dobu než čtvrt roku, známe ještě chronickou formu onemocnění, u níž je potřeba více než tří měsíců, aby příznaky odezněly.

Všechno na světě má nějakou minulost, tedy historii. Ani posttraumatická stresová porucha není výjimkou. Když už se o této nemoci bavíme, řekneme si také o tom, jak to s ní bylo kdysi. Zmíněnou poruchou se svým způsobem ve 20. století zabýval i Sigmund Freud. Tento významný muž zjišťoval okolnosti, které zavinily postižení přibližně u 20 % rakousko-uherských vojáků za 1. Světové války. Tato skupina vojáků se potýkala nejen s psychickými, ale i fyzickými potížemi. Nikdo z nich přitom neměl žádné vážné zranění. Existovalo tvrzení, že je to buď důsledek drobných krvácení do centrální nervové soustavy, nebo reaktivace dětské neurózy. Tyto názory však Freud odmítl. Podle něj vojáci tímto způsobem reagovali na bezprostřední ohrožení života ve válce. Nebyl to však Freud, kdo diagnostikoval posttraumatickou stresovou poruchu jako samostatnou nemoc. Toho se ujali američtí psychiatři. Opět k tomu dopomohly války. Tentokrát však šlo o válku v Koreji a ve Vietnamu. Lékaři totiž prováděli výzkumy změn psychiky vojáků, kteří v těchto válkách bojovali a po těchto výzkumech byla zmíněná nemoc odhalena. Svou pozornost soustředili samozřejmě na vysvětlení biologických okolností vzniku nemoci. Dále na vývoj testování nových možností léčby. Mezi takové možnosti patřilo například využití somatiky, psychodynamiky, či kognitivně-behaviorální terapie.

Traumatické události, která může způsobit posttraumatickou stresovou poruchu se odborně říká stresor. Nad akutní reakcí na stres, jež se může po takové události rozvinout, lze naštěstí zvítězit již za několik dní. K rozvoji posttraumatické stresové poruchy jako takové dochází pouze u části pacientů, jejichž život ovlivnil stresor. Počet těchto osob se pohybuje mezi 20-40 % obětí. Některé příznaky již byly zmíněny výše. Dosud jsem však neuvedla třeba fakt, že postižený si nevzpomíná na jisté podrobnosti, či dokonce na celé období. O potížích s usínáním a spánkem už také byla řeč. Kromě toho mívá nemocný návaly hněvu, bývá podrážděný, dělá mu problém soustředit se, ani nadměrná úleková aktivita se mu nevyhýbá. Příznaky se objeví nejpozději půl roku po události. Nejkratší doba trvání příznaků je pak jeden měsíc.

Posttraumatická stresová porucha bývá diagnostikována podle systému kritérií. Pokud někdo splňuje alespoň pět z nich, znamená to, že je nemocný. Zmíněná kritéria však nejsou zdaleka tím jediným, podle čeho se dá nemoc určit. Lze to udělat i prostřednictvím biochemického stanovení hladiny hormonu kortizolu z kůry nadledvin v krvi. Skutečnost, že kortisolémie je u postižených nižší, je sice paradoxní, leč pravdivé. Zvýšení hladiny kortizolu v krvi by totiž mělo být přirozenou reakcí na stres.

V boji proti posttraumatické stresové poruše pomáhají pacientovi psychoterapie s farmakoterapií. Z léků se užívají hlavně antidepresiva. Hlavní slovo má však u tohoto onemocnění psychoterapie, která pomůže postiženému smířit se s traumatickou událostí a vrátit se do normálního života. V tomto případě se samozřejmě přistupuje jinak k dětem a jinak k dospělým.

Děti nezřídka trpí kvůli tomu, že dospělí s nimi jejich neštěstí neprobírají. Nemyslí to zle. Chtějí pouze dítěti usnadnit zapomínání. Potlačované emoce ale vyvolávají napětí a dítěti nezbývá nic jiného, než se vyrovnat i s ním. Základem psychoterapeutického přístupu je empatický rozhovor. Rozhovor s dětmi má tři části. První z nich se jmenuje otevírání. Dítě během ní prozradí podstatu svého traumatu. Pomůže mu v tom hra nebo kresba. Zejména z výtvarných projevů předškoláků a mladších školáků, lze snadno vyčíst potřebné informace. Tyto kresby jsou vlastně průhledné. Druhé části se říká trauma, kdy už se postupně začíná o události mluvit. Celá terapie se pak shrne ve třetí fázi, tedy v uzavírání. Terapeut přesvědčí dítě, že je v bezpečí, že to, jak se teď cítí, je naprosto pochopitelné, a že to časem všechno přejde. Co se týče psychoterapeutické léčby dospělých, i ta má tři fáze. Ta první s názvem hodnocení současného stavu je zaměřena právě na deprese, úzkost, znovuprožívání traumatu, úlekové reakce atd. Součásti druhé fáze tzv. období před traumatem, jsou otázky týkající se možných psychických poruch v rodině pacienta. Třetí fází není nic jiného než diskuse o traumatu samotném, stejně tak (diskuse o traumatu) se také tato část jmenuje.

Já pevně doufám, že vy nikdy nebudete ani účastníky ani svědky žádné události, která by mohla vyvolat posttraumatickou stresovou poruchu. A pokud už náhodou máte zkušenost s touto nemocí za sebou, tak věřím, že už se to nikdy nebude opakovat, a že vás v životě bude vždy provázet veselý úsměv a příjemné zprávy i pocity.

Krystyna Kędziorová