Že život není peříčko, někteří lidé pochopí až v dospělosti. Paní Monika to poznala, jakmile přišla na tento svět. Sotva se narodila, už byla nemocná. A nešlo bohužel o nějakou lehkou chorobu, nýbrž o oboustranně vykloubené kyčle. Ubohou malou pacientku zafixovali do přístroje, jenž se skládal z prkenné desky a železných obručí. Do zmíněných obručí lékaři provlékli Monice nohy a zpevnili šrouby. Zmíněné šrouby byly vždycky různě nastavovány. Maminka nemocné tehdy prožívala dny, které naplňovala obětavost a samozřejmě i dřina. Dovedete si představit, jaké to musí být pro matku utrpení, když vidí své dítě připevněné v přístroji, a zároveň ví, že jí není dovoleno jej odtamtud vysvobodit. Přiznávám, že já osobně si to nedokážu dost dobře představit. Právě taková muka musela snášet maminka ženy, o níž dnešní článek pojednává.

Když Monika poprvé stála na vlastních nohou, byly jí už dva roky. Ještě před tím se však dostavila další zdravotní komplikace. Byly jí vlasy, které se začaly objevovat ve stolici dítěte. Lékařům nezbylo nic jiného, než začít pacientku bedlivě hlídat a sledovat, protože bylo třeba odhalit příčinu. Nebyl to však příliš těžký úkol. Vlasy, které byly součástí stolice, byly totiž dlouhé. Jak matka Moniky, tak její sestra tehdy nosily dlouhé vlasy. Takže záhada byla za nedloho vyřešená. Malá Monika si jednoduše pochutnávala na vlasech matky nebo sestry, podle toho, která z nich se k ní zrovna sklonila. Obě dámy proto změnily účes a začaly si vlasy spínat do drdolu, aby dítěti přístup k vlasům zamezily. Toto opatření však nepomohlo k tomu, aby vlasy ze stolice zmizely. Došlo ale pouze k malé změně. A to té, že dlouhé vlasy ve stolici vystřídaly krátké. Později se zjistilo, že když už holčička neměla možnost jíst cizí vlasy, vzala zavděk svým vlastním! Také vám vrtá hlavou, jak si to malé dítě svou pochoutku obstarávalo? Přestavte si, že ona si nejdřív pečlivě omotala vlasy kolem svého dudlíku, následně vytrhla, a pak už jí nic nebránilo v tom, aby je spořádala. Zajímavé, viďte, co ty děti všechno dovedou! Jenže, co si budeme povídat, vlasy nejsou zrovna vhodnou stravou ani pro dospělého, natož pak pro dítě. Proto maminka Moniky po odhalení příčiny neváhala, a okamžitě navštívila paní doktorku. Ta poslala dítě na rentgen žaludku, který ukázal chuchvalec vlasů. Matka se dozvěděla, že skutečnost, že její dcera dosud zůstala naživu, je zázrak.

Zmíněný zázrak nebyl zdaleka jediným, jaký se stal v životě paní Monice. Později jí totiž hrozila embolie, když jí bylo sotva šest let. Jako patnáctileté děvče se jí na poslední chvíli podařilo zachránit před udušením. V šestadvaceti letech zase téměř vykrvácela. Když se Monika sama stala maminkou, nevyhnuly se ani jí trable s miminkem nejrůznějšího druhu. Vžila se do pocitů vlastní maminky. Říká, že je vždy velmi důležité neztrácet naději.

Jak praví přísloví: „Naděje umírá poslední“. Myslím, že i toto přísloví by mohlo být vhodným názvem celého článku. Tato slova však neplatí jenom v případě paní Moniky, ale vždycky. Kolikrát se člověk propadl do beznaděje nebo k tomu alespoň neměl daleko. A někdy ani nemuselo jít o život, abychom se cítili všemi opuštění, zoufalí a zkrátka na dně. Je to hrozný pocit. Přitom by se nám to vůbec nemělo stávat. Jenže my často zapomínáme, že nad námi drží ruku Někdo, Kdo je daleko mocnější než všichni lidé, všechny léky, všechny přístroje apod. Tím Někým není samozřejmě nikdo jiný než sám Bůh, který nad námi drží ochrannou ruku. Tak jako pozemský otec ji drží nad svým dítětem. Zatímco pozemský otec bývá v některých situacích bezradný a nemůže pro své dítě udělat vůbec nic, i když by to udělal rád, Nebeský Otec může něco udělat vždycky. Však se neříká nadarmo: „Když Pán Bůh dopustí i motyka spustí.“ Důvěřujte Bohu vždycky a všude. Nikdo není tak hoden důvěry jako On. Můžete zcela spolehnout na to, že náš Pán vaši důvěru nezklame. Navíc vždy je lepší doufat než zoufat.

Krystyna Kędziorová