Církevní učitelé opěvovali čistotu včelího vosku a to proto, že byl stejně jako med získáván od včeliček z nejčistějších šťáv květin a oni v něm viděli symbol zrození Ježíše Krista z Panny Marie. Středověká scholastika tak vycházela z myšlenky „Kristus, světlo světa“ a hořící svíčka vyrobená ze včelího vosku se stala Kristovým symbolickým obrazem. Knot ukrytý ve vosku měl připomínat Kristovu duši a plamen, teplem tvaroval a zároveň i ničil svíčku, která byla obohacena vůní, a tak ukazovala na Ježíšovu božskost a dokonalost.

Vosk byl díky svému mimořádnému postavení mezi dalšími surovinami spojován hlavně s náboženskými a magickými úkony. Navzdory poměrně rychlému hoření byly voskové svíce velmi žádaným prostředkem k osvětlování prostor. Vosk byl oblíbený především pro svoji tvárnost a velmi dlouhou trvanlivost a to jako materiál dostupný většině lidí. Z historie se dovídáme, že získávání medu a poté i vosku od divoce žijících včel znali již v pravěku. Vypovídají o tom pravěké jeskynní nástěnné malby ze Španělska z období mezolita, cca 12 000 – 10 000 př. n. l. Kresba z jeskyně Bicorp zobrazuje člověka obletovaného včelami. Zpočátku se nejspíš jednalo o vybírání medu z dutin, které již včely opustily, protože sbírat med od živých včelstev i s plásty by způsobilo trvalé poškození včelí populace. Postupem času se lidé naučili nevybírat všechen med včelám, a nechávali část k jejich přežití a odtud byl jen krůček k prvním pokusům o chov včel.

Voskaři byli řemeslníci zpracovávající včelí vosk. Vyráběli z vosku svíce a to ze začátku pouze kostelní a od počátku 15. století se rozšířila produkce mezi veřejnost, a po dlouhou dobu se omezovala pouze na nejbohatší vrstvy. Svíce ze včelího vosku byly natolik luxusní, že se k osvětlování běžných místností používaly levné a ne příliš kvalitní lojové svíčky. Z vosku se dělaly i košíčky, taštičky, konvičky, klícky s ptáčky, granátová jablíčka, velikonoční vajíčka. Mezi ojedinělé exempláře patří voskové tašky, v nichž se ve výklenku pod sklíčkem střídaly různé výjevy z Bible a života svatých, nebo figurky světců.

Voskařství patřilo mezi řemesla, jejichž příslušníci se těšili jistému výsadnímu postavení. Pohled na včelí vosk byl po dlouhá staletí jako na surovinu zvláštního významu a voskaři tak byli řazeni mezi seriózní, vážené řemeslníky, většinou bohaté a tedy i vlivné. Voskař mohl mít za ženu pouze římskou katoličku a museli být oddáni v římskokatolickém kostele.

V dnešní době můžeme o voskařství mluvit jen jako o zaniklém řemesle, neboť profesionální i amatérští výrobci a tvůrci, kteří pracují s voskem, nemají s historickými voskaři tolik společného, jak by se na první pohled mohlo zdát. Dostupnost litých svíček ze včelího vosku na trhu je poměrně nízká, ale i přesto se s nimi lze setkat mnohem častěji než třeba před dvaceti lety. Jedním z důvodů proč tomu tak je, může být oživení dobových kulturních tradic a zvyků a tak u příležitosti oslav tradičních svátků církevního roku nebo novodobých jarmarků a poutí bývají nabízeny často právě svíčky z včelího vosku.

Karin Šimovcová