Jsou nucení kupovat si zdraví
M
noho současných lidí si myslí, že je všechno na prodej, a když budou mít peníze, dosáhnou všeho čeho budou chtít. Jiní lidé s tímto názorem striktně nesouhlasí a rozčilují se, když je jenom slyší. Je ovšem velmi smutnou skutečností, že peníze jsou jednou z věcí, které hýbou světem. Koupit se dnes skutečně dá skoro všechno. Teď by někdo mohl namítat, že třeba zdraví si za žádné peníze nekoupíme. No, vidíte, a představte si, že ani to není tak docela pravda. My obyvatelé republiky si platíme zdravotní pojištění a kolikrát kvůli tomu naříkáme. Jsou však mezi námi lidé, kteří jsou na tom podstatně hůř. Hovoříme zde o migrantech a migrantkách. Ti jsou nucení si zdraví kupovat.
Zdravotní pojištění migrantů a migrantek v Čechách není téma, o které by média jevila velký zájem. Obvykle musí dojít k nějaké tragédii, aby si média a veřejnost tohoto problému všimla, a i tak se média zajímají jen okrajově. Stává se, že děti migrantů přijdou na svět dřív nebo se narodí se zdravotní komplikací. Právě to je příčinou, proč pojišťovny odmítnou jejich rodiče, když se snaží sjednat pro ně zdravotní pojištění. Stačí pak, aby takové nemluvně zůstalo po narození pár týdnů v inkubátoru a vstupují do života s miliónovými dluhy vůči nemocnici, ve které se o něj starali.
Migranti a migrantky jsou vyloučení z veřejného zdravotního pojištění, takže jim nezbývá nic jiného, než se pojistit u soukromých zdravotních pojišťoven. Případy tzv. nepojistitelných migrantů nejlépe ukazují, jak je systém zdravotního pojištění těchto osob problematický. Počet podobných situací, jaké jsem uvedla výše, se každý rok pohybuje v řadách tisíců. Nevyhýbají se ani těm, kteří za své pojištění zaplatili soukromým pojišťovnám. V žádném případě tedy nejde o nějaké jednotlivé humanitární případy, nýbrž o systémový problém. Tento problém musí řešit zhruba až sto tisíc migrantů a migrantek, kteří mají v Čechách dlouhodobý pobyt. Nic na tom nezmění ani fakt, že zmínění lidé zde pobývají zcela legálně, protože tady například pracují, studují nebo si tady dejme tomu našli manžela. Tito lidé přitom státu platí daně a odvody do sociálního systému stejně jako ostatní obyvatelé. Přesto nemají jinou možnost, než se spokojit s netransparentními nevýhodnými pojistnými produkty, které jim nabízejí soukromé pojišťovny, a které za ně navíc nikdo nezaplatí.
Podstatný rozdíl mezi veřejnými a komerčními zdravotními pojišťovnami je ten, že ty komerční nepodléhají v podstatě žádné regulaci. Veřejné zdravotní pojišťovny pojišťují všechny osoby, které mají na území českého státu trvalý pobyt. Zákon kromě toho ukládá migrantům povinnost koupit si u komerčních pojišťoven pojištění. Dalo by se tedy říct, myslím, že i bez nadsázky, že zákon vydává těmto pojišťovnám příchozí napospas. Pojišťovny tohoto „práva“ také patřičně využívají, vlastně, lépe řečeno spíš zneužívají. Jedná se například o to, že stačí, když se jim pojištěnec nezdá dostatečně nobl, jednoduše ho odmítnou pojistit. Takovým nežádoucím pojištěncem může být třeba právě předčasně narozené dítě. Další řekla bych nehorázností je skutečnost, že i v případě, že pojišťovna klienta pojistí, přece si musí ještě mnoho zásadních zdravotních úkonů hradit z vlastní kapsy. Mezi takové úkony patří například léčba vrozených vad, léčba cukrovky, epilepsie, psychiatrických onemocnění, ale také zubní péče, kromě akutních bolestivých stavů. A aby toho nebylo málo, pojišťovny navíc uplatní i obecnou výluku z proplacení léčby těch zdravotních potíží, jejichž příčina vznikla dřív, než bylo pojištění uzavřeno. Teď se nasouvá otázka, co to vlastně znamená a jak to má člověk chápat. V souvislostí s touto větou si můžete dát dohromady takřka cokoliv. A to je na tom právě to nejhorší. Pro pojištěnce to v praxi znamená nejistotu, jestli pojišťovna vůbec proplatí péči, která mu byla poskytnutá. O této nejistotě vědí lékaři, a proto žádají od pojištěnců komerčních pojišťoven (migrantů) vysokou zálohu. Dokonce to řeší i tak, že chtějí, aby pacient nejdřív v hotovosti zaplatil, a teprve pak ho ošetří. Nemluvě o tom, že chudáci migranti musí ke všemu zaplatit najednou celou částku za celou dobu pojištění, což znamená až dva roky dopředu. Stejně jim nikdo nezaručí, že jejich zdravotní péče bude pojišťovnou uhrazená! Pokud k tomu nedojde, použijí tito lidé k placení vlastní prostředky, protože zkrátka opět nemají na vybranou. Při takovém přístupu se nelze divit, že migranti někdy dluží nemocnicím statisíce nebo dokonce milióny. Jenže co si mají počít, když je postihne nějaká nemoc, u které je zapotřebí závažnější léčby…
Zřejmě jen málokdo by při čtení výše uvedených informací nezačal uvažovat o tom, proč tato doslova zoufalá situace stále přetrvává? Komu přináší zisk a kdo tedy usiluje o to, aby se nic nezměnilo a věci zůstaly tak jak jsou. Mohu vás ujistit, že vinu nenesou ani občané České republiky ani zdravotnická zařízení a systém veřejného zdravotního pojištění. Český zdravotní systém a veřejné rozpočty totiž současný systém poškozuje stejně jako postižené migranty. To není žádný výmysl, ale zásadní fakt. Takže komerční zdravotní pojišťovny jsou jediným, řekněme zúčastněným, který na tom ročně „vydělá“ stovky miliónů. Je víc než jasné, že by tyto pojišťovny nebyly zrovna dvakrát nadšené, kdyby přišly o tak skvělý byznys, jakým pro ně je pojišťování imigrantů.
Zmíněná situace je sice velice nevýhodná, nikoliv však neřešitelná. Dala by se vyřešit pomocí systémového řešení, díky kterému by veřejné zdravotní pojištění každý rok získalo pojistné ve výši stovek miliónů korun. Stačila by k tomu pouhá maličkost. Kdyby imigrantům s dlouhodobým pobytem v naší republice začalo být rovněž poskytováno veřejné zdravotní pojištění. Doufejme, že se toho imigranti brzy dočkají. Přece když plní občanské povinnosti, tak by měli mít nárok i na stejnou péči jako ostatní občané.
Krystyna Kędziorová