Jiný by tam v životě nejel ani zadarmo. To však nic nemění na tom, že Pobyty v některých dalekých exotických krajích bývají skutečně často velmi krásným zážitkem a vzpomínka na něj člověku zůstane na celý život. Avšak stejně jako všechno ostatní, i exotika má své nevýhody, dokonce i nebezpečí. Divočina dokáže připravit i velmi nepříjemná překvapení.

V pralese i na pouští na nás číhá spoustu nepřátel, kteří dovedou pořádně zavařit. Jedním z takových nepřátel je i štír. Odvážlivci, kteří se vydají do opuštěných tropických, či subtropických oblastí, se mohou velmi snadno setkat s různými druhy štírů. Z toho jasně vyplývá, že štírů je více druhů. Jedná se o zvířata, která obvykle dávají přednost samotářskému způsobu života a hledají úkryt v různých štěrbinách, mezi kameny a pod kůrou. Některé pouštní druhy štírů se zahrabávají do písku, aby se zachránili před sluncem. V tom spočívá jejich největší nebezpečí. Mezi zmíněné druhy patří třeba Štír tlustorepý, kterého najdete právě v jižní Africe. Každý rok umírají desítky lidí jenom proto, že je tento štír bodl. Jeho jedovatost však není jediným důvodem, proč je tak nebezpečný. Hlavní potíž je v tom, že tento živočich tráví dny v pouští v nevhodném úkrytu. Výběr tohoto úkrytu je samozřejmě v jeho kompetenci. Když se takový štír zahrabe v nějaké duně, nemůže se pak divit, že na něj nějaký chodec šlápne, i když si dával pozor. Jenže vysvětlujte tomu zvířeti, že to ten člověk neudělal schválně a v žádném případě neměl v úmyslu jej vyrušit. K tomu, aby štíři bodli, většinou potřebují provokaci. Na druhé straně bychom pro ně měli mít víc pochopení. Jen si zkuste představit, že jste v situaci toho štíra, a že někdo najednou šlápl na vás. Určitě byste z toho nebyli zrovna nadšení. A jak takovému šlápnutí, které může mít bolestivé a nepříjemné následky, zabránit? Docela jednoduše. Stačí si před výletem do pouště obout vysoké a pevné boty.

Ten, komu nestačí vidět divočinu jen ve dne a rozhodne se v ní strávit i noc, by měl být velmi opatrný. Během noci totiž škorpioni vykazují velkou aktivitu. Strach ze slunce je však k ránu zažene do nějaké té skuliny. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že je všechno v nejlepším pořádku. A opravdu tomu tak je. Ovšem pouze v případě, že si štír za svou skrýš nezvolí kapsu nebo zutou botu člověka, který si ustlal na poušti. Proto, aby k tomu nedošlo, je potřeba opět udělat jen maličkost. Dobrodruh nesmí zapomenout přetáhnout ponožky přes sundané boty dřív, než zalehne. Díky tomu se mu pak v nich nevítaní hosté neubytují.

Jak jsem již výše zmínila, druh štírů není jenom jeden. Počet druhů těchto živočichů je přímo neuvěřitelný. Pohybuje se totiž v rozmezí od šesti set do osmi set. Každý druh je jedovatý jinak. Jedovatost lze sice přibližně určit, stoprocentně však bohužel nikdy. Říká se, že čím je štír menší, tím je jedovatější. Toto „pravidlo“ ale platí jen v jedné čtvrtině případů. Pokud chcete určit jedovatost, pozorujte štírova klepeta a bodec. Například specialisty na lov pedipalpami poznáte podle mohutných klepet, které slouží k tomu, aby snadněji drtili svou kořist. Obvykle se jedná o méně jedovaté štíry. Oproti tomu druhy s malými klepety požádají o pomoc spíše svůj bodec, když chtějí ochromit kořist. V těch se nachází vice jedu. Znovu však opakuji, že nikdy nebudeme mít úplnou jistotu.

Co se týče štíra tlustorepého, o kterém již byla řeč, tak na toho pozor. Tomu se, pokud možno, vyhýbejte velkým obloukem. Jeho jed je totiž docela silný! Má středně velká klepeta. Spíš než klepeta ho prozradí skutečně velmi silný ocásek. Na ocásek se stačí pouze podívat, a hned uhodnete, kam tento štír svůj jed schoval. Mnoho lidí si myslí, že žádné štíří bodnutí nemůže člověk přežít. Tato informace je však mylná. Po bodnutí štírem se dané osobě vytvoří otok nebo se u něj mohou vyskytnout nějaké zdravotní potíže. Například zánět nebo horečka. Dobrou zprávou je, že smrtelných druhů není zrovna mnoho, právě naopak. Je jich velmi málo. Většina z nich patří do čeledi Buthidae. Stoprocentního zabijáka byste ale i mezi nimi hledali marně. Dospělým hrozí smrt pouze v 1 %, školním dětem v 5 % a kojencům ve 20 %. Hovoříme zde o těch nejnebezpečnějších jedincích.

Ale co si počít, když je štír velmi podrážděný a přece jenom bodne? Tato otázka je bezpochyby na místě a důležitá. Odpověď na ni je však ještě důležitější. Nedivte se, pokud po bodnutí nastane obrna, někteří štíři to zkrátka dovedou způsobit. Jedná se ale jen o dočasnou obrnu, která trvá buď jeden, nebo dva dny. Štípanec je třeba polít studenou vodou, tím se zmírní otok. Teplá voda však na takovou ranku nepatří nikdy a za žádných okolností. S tou byste v tomto případě dosáhli pouze toho, že by krev začala proudit rychleji a v důsledku toho by byl jed roznesen dál po těle. Kdysi bylo špatným zvykem rány vysávat. To ať vás taky nikdy ani nenapadne! Toto varování se netýká jen škorpioního bodnutí, ale také třeba hadího uštknutí. A proč je to vlastně tak nebezpečné? Odpověď je jednoduchá. Zkrátka nevíte, jak silný jed pronikl do vaší krve nebo do krve postiženého. Tím, že by se vám jed dostal také do úst byste rozhodně ničemu nepomohli, spíš naopak. Je-li štír jedovatý, je pro jistotu nejlepší celou končetinu zaškrtit. Díky tomu jed nebude proudit dále do těla. V případě ohrožení života, můžete nechat krev, ať si jednoduše spolu s jedem z rány vyteče. Pokud však štír, který vás nebo vašeho kamaráda bodl nebyl příslušníkem příliš jedovatého druhu, nechte ránu být. Ale tou studenou vodou ji každopádně polít můžete, alespoň si myslím. Vy už víte proč. Většina bodnutí hmyzem má totiž tu výhodu, že se sama hojí.

Tak vidíte, že s těmi štíry to není tak zlé, jak se na první pohled zdá. Přesto je však nutné dávat si pozor a raději na ně nešlapat. Stručně řečeno, opatrnost je v této situaci namístě. Ostatně jako v každé jiné.

Krystyna Kędziorová