Když se u dětí projevují potíže s porozuměním přečteného textu, nebo pomalé čtení. Děti mohou měnit pořadí hlásek, ale i číslic, například spát – psát, 35 – 53. U předškolních dětí se může zpozdit vývoj řeči nebo se vyskytnou problémy s výslovností. Ve škole takovým dětem se nedaří členit slova na části, členit slova do slabik, například ryb-ník, do-mek.

Příznaky dyslexie bývají v rodinách zpravidla velkým překvapením, protože velmi často postihují děti s normální nebo dokonce nadprůměrnou úrovní obecné inteligence a mluvené řeči. Přestože se dyslexie týká pouze řečových dovedností čtení a psaní a nikoli jazyka jako celku, nejedná se prý o pouhou vadu zraku. V dyslexii totiž ve skutečnosti o žádnou slepotu vztahující se na písmena nebo slova nejde. Dyslektici obvykle nevědomě využívají k maskování svých potíží se čtením právě svou vynikající paměť. Postrádají sice schopnost přečíst krátká slova, ale zato se mohou spolehnout na svou dokonalou sluchovou paměť.

Příčinou této poruchy, dle odborníků, je buď poškození mozku v děloze matky, nebo nenormální vývoj levé hemisféry. Dyslektici při čtení lépe rozeznávají celá slova a bohužel hůře zvládají jejich členění, protože to je právě úkolem levé hemisféry. Dalším znakem nedostatečně rozvinutých schopností ovládaných levou hemisférou je pro dyslexii charakteristický špatný pravopis a přehazování písmen. Dyslexie není nemoc, a proto na ni neexistuje ani žádná léčebná kúra a potvrdí-li se „hemisférová“ teorie původu dyslexie, může to vést ke změně přístupu. Čtení a psaní jsou natolik významné dovednosti, že jejich nedostatečné zvládnutí znamená obrovský sociální a profesionální handicap. Odborníci se proto shodují v tom, že při potížích se čtením a psaním je nejdůležitější včasný zásah a správně zvolený postup. Výsledky prý jasně hovoří o tom, že čím déle se tyto potíže přehlížejí, tím obtížněji se později zvládají. Při dyslexii nejde ani tak o to, aby se z mozku dyslektika stal mozek normální, ale aby se dyslektik pomocí nápravného čtení naučil vědomě zvládat postupy, které u jiných lidí probíhají automaticky.

Vzhledem k tomu, že problémy se čtením působené dyslexií nejsou v žádném případě důsledkem nedostatku motivace k učení se plynulému čtení ani nedostatečné vůle porozumět tomu, co psaný text vyjadřuje, je proto nutné, aby okolí se snažilo vycházet vstříc dyslektikům tak jako k jiným fyzicky handicapovaným lidem.

Karin Šimovcová