Nejdříve 23. s tátou a pak 24. doma s mámou, babičkou a dědou. Měla jsem ráda tu atmosféru, jídlo, pohádky v televizi a hlavně těch dárků… A pak se začalo nějak všechno kazit. Postupně mi docházelo, kolik je za vší tou pohodou mámina úsilí a nervů, když 25. navečer – po božíhodové svíčkové pro příbuzné ze Zlína a druhém kole gruntování po odjezdu prarodičů – padla vyčerpáním na ústa.

Najednou jsem na Vánoce přihlížela z jiné, už ne tak radostné perspektivy a ptala se sebe i mamky, je fakt nutné mít čtyři vánočky, dvacet druhů cukroví, kotel salátu, hromadu řízků a dárků, že přes ně není vidět stromeček? Opravdu musí té správné vánoční atmosféře předcházet nervák v obchodech, utrácení za zbytečnosti a galeje doma? Když pak v létě zemřela babička, o pár let později i děda a když jsem na Štědrý den v tom samém roce musela nechat uspat svoji kočičku, definitivně jsem za Vánoci zabouchla dveře. Staly se pro mě nevyhnutelnou nutností, povinností a obdobím, které bych nejraději škrtla z kalendáře.

Letos si možná Vánoce po dlouhé době užiju. Děti už máme odrostlé, každý už má svoji rodinu, tak jsme si zaplatily s manželem třídenní dovolenou. Tam uprostřed přírody, daleko od svátečního běsnění snad pro sebe najdu to pravé vánoční kouzlo, klid a pohodu.

Přeji všem, aby v tomto hektickém období pro sebe našli to pěkné a opravdové, co dělá Vánoce Vánocemi.

Zdenka Křístková