Odborníci tvrdí, že rodiče nezřídka sami zaviní, že jejich děti jsou vybíravé. Maminkám a tatínkům někdy dochází fantazie a nápady, šílí kvůli tomu, že jejich dítě odmítá jíst nejen ovoce a zeleninu, ale také třeba brambory, rýži, nepijí mléko atd. Největší pochoutkou jsou pro ně suché rohlíky nebo suché knedlíky. Tatrankou samozřejmě nepohrdnou a sem tam vezmou zavděk i nějakým tím jogurtem, když je v něm magnetka, na které jsou zvířátka. Dětská obezita je dnes rozhodně daleko žhavější téma, avšak, jak už bylo výše uvedeno, rodičů, kteří se snaží dělat všechno proto, aby jejich dítě pořádně jedlo je také dost.

Pediatr doktor Petr Karger se jednou k problému nechutenství dětí vyjádřil takto: „Proč mé dítě nejí? Je až zarážející, kolikrát tuto otázku slyším ve své ordinaci… Přitom je formulována špatně, neboť se jedná obvykle o to, že jí méně než dítě sousedky nebo že jí pouze něco.“ Podle něj by rodiče neměli dítě srovnávat s jinými dětmi a raději se soustředit na to, zda růst a prospívání jejich potomka odpovídá jeho věku. V případě, že je dětský jídelníček úzký a nelze v něm najít nic jiného než suché housky, či suché knedlíky a kukuřičné lupínky, je zapotřebí začít zkoumat. Předmětem takového výzkumu by však neměly být stravovací návyky dítěte, nýbrž přístup jejich rodičů. Odbornice na dětskou výživu a nutriční terapeutka Jitka Rusková, se na problém dívá takto: „Takové případy mívají mnohdy společné jmenovatele – rodiče a období vzdoru, případně dobu zavádění nemléčných pokrmů. V těchto zlomových a náročných životních obdobích totiž ne všem dětem vše hned zachutná a to, co jim chutnalo dříve, najednou tvrdě odmítají. Rodiče často ve snaze nečinit dítěti násilí, poleví, a odmítanou potravinu nebo pokrm už vícekrát dítěti nepodají. Přitom se ale mohlo jednat pouze o momentální rozmar dítěte, které zkoušelo, co si může k rodičům dovolit a za pár dní už by o své averzi nevědělo.“ Pokud někdo skutečně dítěti vyhoví, může to být začátek problému, který nastane v budoucnu. Paní Rusková proto upozorňuje: „Pokud rodiče v této situaci dítěti ustoupí a raději mu nabídnou jinou potravinu (‚ještě že je ochotná sníst aspoň tu sušenku‘), dítě může ve svém výběru potravin pokračovat a skutečně se dopracovat až do situace, že jí jen suché rohlíky a knedlíky a z ovoce banány.“

Víme už tedy, jak to občas vypadá i jak to může dopadnout, když rodiče včas nezasáhnou. Ale pořád ještě nepadlo to hlavní. A sice, co odborníci radí, jak by se rodiče měli zachovat a předejít výše popsané situaci? V první řadě je nutné nepolevit, jakmile dítě začne být vvybíravé a odmítat některé druhy jídla. Vytrvalost se v tomto případě opravdu vyplatí. Dalo by se říct, vytrvalost nad zlato. Nejedná se tady o nějaké nacpávání dítěte „nechtěnou“ potravinou násilím. Daleko lépe udělá ten, kdo počká pár dní a pak svému potomkovi opět nabídne potravinu, kterou nedávno nemohl ani vidět. Jakýkoliv druh nátlaku však není namístě. Názor, který zastává Jitka Rusková, je velmi moudrý: „Pokud by došlo k nucení dítěte do jídla, posiluje se tím pouze jeho averze, jídlo má spojené s nepříjemnými zážitky a rozhodně si jej neoblíbí. Je to určitě těžké, ale rodiče by se měli zdržet i poznámek typu: ‚Co by za to daly děti v Africe?‘ nebo ‚Jestli tu mrkvičku nespapáš, budeš mít nemocná očička‘ a podobně.“

Teď bych se ráda vrátila k tomu, co už bylo řečeno v prvním odstavci. Že ti, kteří chtějí, aby se jejich dítě správně stravovalo, musí mít jednak velkou trpělivost, a jednak dělat vždycky všechno proto, aby jejich reakce nebyly unáhlené. Dospělých, kteří odmítají možnost, že oni sami by mohli mít na svědomí skutečnost, že jejich ratolesti nechutná jíst, je docela hodně. Často ale bohužel tak bývá. Dokud dítě po dobrém prosíme, nabízíme mu, laskavě ho přemlouváme a možná se snažíme z krmení udělat dítěti i zábavu, je všechno v nejlepším pořádku. Takový přístup má, podle mého názoru, velkou naději na úspěch. Ale v případě, že rodiče začnou dítě do jídla nutit, nacpávat je, křičet na ně, pronásledovat je se lžící nebo se dokonce uchýlí k výhružkám, či vydírání, nemohou se pak divit, že dítě má z jídla hrůzu, místo aby se na něj těšilo. Pro dítě pak jídlo znamená dobu, po kterou na něho maminka křičí a po kterou se třese strachy a do příjemné rodinné záležitosti, kdy se rodina sejde, má dost daleko. Odbornice Rusková rodiče ujišťuje: „Dítě hlady úmyslně nezemře.“ Z toho jasně vyplývá, že život dítěte ohrožen není. Zbytečné jsou také obavy, že dítě vyhladoví. Nutriční terapeutka proto radí zavést následující režim: „Pokud dítě během domluveného času (například 20 minut) nesní snídani, dostane až svačinu, (ne zbytek od snídaně), pokud nesní ani svačinu, bude následovat až oběd a tak dále. I opravdu vybíravé děti se většinou chytnou.“

To, že se fantazii v mnoha případech meze nekladou, neznamená, že je lidská představivost nemá. Takže se někdy může stát, že fantazie zkrátka vypoví službu. Rodiče už nejsou schopni vymyslet žádný způsob, kterým by se dítě dalo po dobrém přimět k jídlu a jejich trpělivost už je zcela vyčerpaná. Co si pak počít? Poradit se s odborníky. Rodiče mohou požádat o pomoc dětského psychologa, kterému pomocí hry podaří odhalit příčinu potíží dítěte a navíc nějak konkrétně poradit, jak jej vyřešit. Pořád však platí, že správný přístup, jehož součástí je dostatečné množství empatie a nápady na oživení společného stolování, samozřejmě v dobrém slova smyslu, obvykle nad zmíněnými potížemi zvítězí.

Krystyna Kędziorová