Běžnou reakcí na duševní a emocionální bolest je popření. Dospívající na rozvod rodičů reagují zpravidla jako by se nic nedělo, nebo můžou sami sobě namlouvat, že se rodiče nakonec ani nerozvedou. Svým kamarádům vůbec nic nemusejí říct, nebo jim lžou, že třeba otec odjel na dlouhodobou služební cestu. Tato forma popření může přetrvávat i dlouho poté co je rozvod potvrzen a pro dospívajícího nastane nová životní situace, poněvadž v sobě může udržovat naději, že rodiče se k sobě určitě zase brzy vrátí. Další formou popření je, když dospívající si nechce přiznat, že rozvod rodičů mu ublížil a chce přejít rozvod jako zcela bezvýznamnou příhodu. Ve výjimečných případech, dle odborníků, může rozpad manželství rodičů přinést i jistou úlevu. Taková navenek bezstarostná odpověď však často prý bývá náznakem toho, že dospívající není schopný nebo ochotný čelit situaci v jeho rodině. Popření mívá i jiné formy, kdy například děti nepřítomného rodiče vidí v lepším světle, než ve skutečnosti byl nebo dokonce vychloubání se rozvodem rodičů, které má zamaskovat úzkost dospívajícího. Je třeba si uvědomit, že popření je obranným mechanismem a dospívající se tak uchyluje k popírání proto, aby se chránil a udržel si jistou míru stability ve svém životě.

Běžnou reakcí na rozvod rodičů je i stud a pocit trapnosti. Někteří se cítí natolik trapně, že o tom, co se odehrává v jejich rodině, neřeknou kolikrát ani svým nejbližším kamarádům. Dospívající se mohou také domnívat, že za rozvod rodičů do jisté míry jsou zodpovědní. Mohou se cítit trapně i kvůli tomu, když například otec chodí s mladší ženou, nebo za náhlé změny v životním stylu, ale i stěhování do menšího bytu atd. Děti často viní z rozvodu rodičů samy sebe. Mohou se cítit zodpovědní kvůli špatným známkám, výbuchům hněvu nebo neschopnosti vyjádřit lásku jednomu či oběma rodičům. Dospívající, kteří se obviňují za rozchod rodičů, mohou tak cítit potřebu zařídit, aby se zase usmířili.

Hněv je nejčastější reakcí na rozvod rodičů, dospívající se může zlobit proto, že rozvodem se naruší rodinné prostředí a tam, kde byl dosud řád, vznikne chaos. Hněv může vyvolat i pocit opuštěnosti. Rozvod vyvolá mezi rozvádějícími rodiči řadu nových roztrpčení a zklamání, která do života dětí vnášejí značný stres. Hněv může vyvolávat také finanční situace. Pokud rozvod donutí rodinu se přestěhovat ze známého prostředí a vede ke zhoršení životních podmínek, pak se stává, že dospívající reaguje hněvem.

Strach je podobně jako hněv běžnou a základní reakcí na rozvod rodičů. Děti mohou mít strach z toho, kde budou žít, kam budou chodit do školy nebo kde budou trávit prázdniny. Mohou se bát naprostého opuštění jedním nebo oběma rodiči. Mohou se bát, že ztratí i prarodiče. Dospívající reagující na rozvod tímto způsobem se tak stáhnou a přestávají komunikovat s rodiči i s vrstevníky. Svůj strach mohou potlačovat nebo popírat. Nakonec mohou být ze všeho tak nešťastní, že začnou reagovat hněvem a vybijí si ho na rodičích a ostatních lidech.

Pak je tu skupina dospívajících, která pociťuje úlevu při oznámení rodičů, že se budou rozvádět. Úleva tak vychází z řady faktorů, jež vládly před rozvodem. Rozvody jen málokdy přicházejí náhle, mnohem častěji jsou výsledkem měsíců a možná let hádek, bojů a chyb, a děti jsou si toho dobře vědomy. Mohou vyslechnout hádky rodičů, mohou být svědky domácího násilí, urážek anebo i oni se tak mohly, stát terčem takového chování. Mohou vědět o tom, že jeden z rodičů byl tomu druhému nevěrný a výsledkem je, že dospívající rozvod rodičů vítá jako příslib klidu a harmonie.

Děti rozvedených rodin jsou obzvlášť náchylné k pocitům nejistoty a malé sebeúcty. Okolnosti, které vedly k rozvodu, proces rozvodu a podmínky, které po rozvodu vyvstanou, zasazují dospívajícím rány. Pokud se rodiče neustále hádají a mají problém vyřešit otázky péče a dohledu nad dětmi, nebo pokud jeden z rodičů dítě příliš nenavštěvuje nebo neplatí alimenty a pokud je tak v dítěti vyvolán pocit, že pro rodiče představuje jen další nepříjemnost, pak může dojít k přesvědčení, že je všem na obtíž a pro nikoho nemá cenu. Takovéhle situace vedou k nejistotě a nízké sebeúctě a mohou vyvolat spoustu dalších psychických problémů.

Po rozvodu děti, dospívající i dospělí procházejí fázemi zármutku podobně jako po smrti milovaného člověka. Truchlení je proces, který člověku poskytuje období, kdy si zvyká na ztrátu a přizpůsobuje se jí. Dle odborníků, proces truchlení má pět fází: popření, hněv, smlouvání, deprese, přijetí.

Deprese je dlouhodobý stav smutku, často velmi intenzivního. Mohou se objevit i vyhrožování sebevraždou. Taková deprese přetrvává i několik týdnů, měsíců. Ačkoli určitá míra deprese je u dětí z rozvádějících se rodin přirozená a pochopitelná, dlouhodobá deprese, ale už nepředstavuje zdravou reakci. Všechny pocity, jež děti si musejí prožít v případě rozvodu rodičů, pak vedou k dalším k problémům, jako jsou potíže s chováním, užívání návykových látek, výhružky sebevraždou nebo pokusy o sebevraždu, problémy při studiu, sexuální aktivita.

Problémy při studiu mohou nastat v období, kdy rodina prochází zmatkem a pro děti je těžší se soustředit na učení a také zhoršení známek může být i způsobem, jak upoutat na sebe pozornost nebo vyjádřit vzpouru. Problémy s chováním – některé děti po rozvodu rodičů začínají kouřit nebo pít alkohol a chodit za školu. Vyskytnou se u nich i potíže vycházet s ostatními a jejich chování k učitelům a dospělým se stane neuctivým. Takové chování je často vyjádřením hněvu nebo zmatku, což je reakce na situaci v rodině, jež dítě cítí, ale nedokáže správně vyjádřit. Užívání návykových látek – výzkumem se prokázalo zvýšené užívání alkoholu, marihuany, tabákových výrobků při nepřítomnosti otce v rodině. Takové chování může být i výsledkem menšího rodičovského dohledu, ale i vyjádřením hněvu a vzpoury. Jedná se tak o dospívajícího, který má pocit, že je odmítnut doma, a proto hledá oblibu a přijetí u kamarádů a známých.

Deprese a zoufalství z rozpadu rodiny občas u dospívajícího dosáhne takové míry, že začne vyhrožovat sebevraždou nebo se o ni pokusí. Sebevraždu může považovat za způsob, jak se vyhnout bolesti a zármutku vyvolaným rozpadem rodiny. Sebevražda může také být prostředkem, jak dát najevo, nakolik mu jeho rodiče ublížili a přinutit je „litovat“. K dlouhodobým důsledkům rozvodu rodičů mohou patřit také strach ze zrady, strach ze závazku, neschopnost vytvářet blízké a trvalé vztahy a přetrvávající hořkost vůči jednomu nebo oběma rodičům.

Karin Šimovcová