Štědrovečerní večeře se skládala z několika polévek a nesměla chybět pečená husa a tvarohový koláč. Na štědrovečerní hostinu se kapr začal podávat až koncem 19. století. V té době se také ujal zvyk strojení vánočních stromků. Poprvé byl připraven krásně ozdobený vánoční stromeček dohromady s jesličkami a dárky v roce 1812 ředitelem Stavovského divadla, toto překvapení uchystal pro své hosty. K tradicím patřila i návštěva kostela na půlnoční mši a vánoce si lidé užívali hrami a různými zvyky. Během svátků Pražané chodili na promenády a přicházeli obdivovat do kostela vystavěné jesličky.

Z historie se dovídáme, že první betlém v Praze se objevil v roce 1560 a to v kostele sv. Klimenta. Tento betlém byl první ve střední Evropě. Zvyk se ujal a přetrval nejen v kostelech. Postupem se začaly stavět jesličky nejen dřevěné, ale lidé obdivovali i keramické, sádrové, papírové jesličky a dokonce si je tvořili z chlebového těsta a to snad v každé rodině. V současné době patří k nejvíc navštěvovaným betlém z první poloviny 18. století v kapucínském kostele Panny Marie Andělské na Loretánském náměstí. Známé jsou i jesličky v malostranském kostele Panny Marie Vítězné či u Sv. Jiljí a Panny Marie Sněžné na Starém Městě. A perníkový betlém má tradici v dejvickém kostele sv. Matěje.

O vánocích šlechta pořádala ve svých honosných palácích plesy. Měšťané se radovali v hostincích a při masopustu i na veřejných prostranstvích. Už ve středověku v Praze existovali učitelé tance. Husitští mravokárci sice zavrhovali tanec, neboť z jejich pohledu byl nemravný, přesto tanečnímu skotačení o masopustu nezabránili. Měšťanské bály se v Praze začaly uskutečňovat kolem poloviny 18. století. Mezi oblíbené tance spadala polka, valčík, polonéza, menuet, čtverylka. A v roce 1840 J. K. Tyl v Konviktském sále zorganizoval první bál pro české vlastence. Rok poté proběhl vlastenecký bál na Žofíně, kde byla účast přibližně 3 500 lidí. Na vlasteneckých bálech se tančívala Česká beseda, která byla sestavená na motivy lidových písní. Menší bály se konaly v Konviktském sále a ty větší a důležitější na Žofíně.

Karin Šimovcová