Alžběta I. přišla na tento svět dne 7. září 1533. Řada z vás už jistě ví, že byla dcerou krále Jindřicha VIII. a Anny Boleynové, jeho druhé manželky. I když po popravě své matky v roce 1536 se Alžběta stala královou nelegitimní dcerou a rázem ztratila nárok získat trůn po svém otci. Je dost pravděpodobné, že právě ta krutá událost, jakou bezesporu byla tato poprava a tedy i sám král Jindřich, který ji nařídil, jsou příčinou toho, že po boku Alžběty se neocitl žádný král. Právě v tomto období totiž začala opakovaně tvrdit, že se nikdy neprovdá, ačkoliv jí byly tehdy pouhé tři roky. Tento plán pak také zrealizovala. Po čase jí však bylo následovnické právo vráceno anglickým parlamentem. Dočkala se toho v roce 1544. ze začátku jí to bohužel nepřineslo nic moc dobrého, protože kvůli tomu nastaly zmatky v politice a ona sama z toho měla osobní trauma. Dalo by se říct, že nevlastní sestra Marie byla Alžbětiným protivníkem nebo možná sokyní. V tomto případě však nešlo o sokyni v lásce, nýbrž o sokyni v moci. Marie zkrátka proti své nevlastní sestře bojovala. Alžběta dokonce ještě za vlády Marie strávila skoro rok ve vězení. Jednalo se však o domácí vězení na jednom z jejich panství. Existovalo totiž podezření, že podporuje protestantské povstání. A tak se Alžběta stala královnou Anglie a Irska teprve po její smrti. Zrovna v neděli, kdy i my Češi jsme měli státní svátek, měli i Angličané důvod k oslavám. Právě 17. listopadu 1558 totiž královna Alžběta I. nastoupila na trůn. V neděli tedy uplynulo přesně 455 let od této významné historické události. Určitě stojí za zmínku, že se jednalo o poslední vladařku z rodu Tudorovců. I to, že její vláda trvala bezmála 45 let.

Ten, kdo by snad chtěl tvrdit, že tato panovnice vládla špatně, by jejímu veličenstvu velmi křivdil. Vždyť dělala všechno proto, aby v její říši panoval blahobyt, tolerance, a aby její poddaní mohli žít v míru. Nezapomínala dbát ani na stabilitu země a na to, aby finance byly uspořádané. Není tedy divu, že za její vlády se rozvíjela řemesla, vzkvétal obchod i námořní plavba, stejně jako vzdělanost a kultura. Kromě toho dala počátek sociálnímu zákonodárství a zavedla reformovaný katechismus.

Ačkoliv by se možná mohlo na první pohled zdát, že královna si v klidu vládla a s nikým neměla žádné konflikty, zdání v tomto případě klame. Nebylo tomu tak. Například rozepře, která byla mezi ní a královnou Skotska Marií Stuartovnou, se stala doslova pověstnou. Příčiny této rozepře byly nejen náboženské, ale také soukromé. Alžbětě se nakonec podařilo Marii přemoci. Skotská panovnice skončila ve vězení, protože chystala vraždu královny Anglie. Než se však Alžběta rozhodla, že přece jenom svolí k tomu, aby byla Marie potrestána smrtí, váhala dlouhou dobu. Toto rozhodnutí však nebylo, alespoň podle mého názoru, pro Anglii zrovna přínosné a nepřineslo království příliš dobrého. Spíš naopak. V důsledku něj byla totiž na Anglii vyslána papežská klatba. Království muselo navíc změřit své síly s válečným loďstvem španělského krále Filipa II. Anglické vojsko však nad ním dokázalo zvítězit. Po těchto událostech už královně Alžbětě skutečně nic nebránilo v tom, aby v klidu panovala. Jejím nástupcem se pak měl stát syn Marie Stuartovny, Jakub. Královna tehdy neměla jiné volby.

Rádcům a lidem v jejím okolí se samozřejmě příliš a troufám si že dokonce ani trochu nezamlouvalo, že po boku královny nestojí král. A tak Alžbětu nutili ke sňatku. Jedním z jejich nápadníků byl i Filip II. Muže jménem Robert Dudley jako jediného potkalo takové štěstí, že přemýšlela o tom, že by si ho vzala. Jeho manželka spadla za nejasných okonosti ze schodů a zlomila si vaz. Existovalo podezření, že ji zabil právě Robert, aby mu pak nic nebránilo oženit se s Alžbětou. To ale dodnes není jisté a nebylo to dosud prokázáno. Sama Královna však prohlásila, že hodlá zemřít jako „Virgin Queen“, tedy panenská královna. Upřímně řečeno, nejsem si příliš jistá, jestli se jí to tak docela podařilo. Manžela sice nikdy nepojala, to je pravda pravdoucí. Neznamenalo to však, že by se úplně zřekla mužů. Jejich milostných poměrů prý naopak nebylo zrovna málo. Jedna americká provincie, kterou získal právě jeden z jejich milenců, jmenovitě šlo o sira Waltera Raleigha, dokonce dostala jméno po ní. Zmíněnou provincií byla Virginie.

Co se týče královniny povahy, tak myslím, že na tom nebude nic špatného, když budeme tvrdit, že z toho hlediska byla stejná jako ostatní lidé. Chci tím říct, že měla jak dobré, tak i špatné vlastnosti. Mezi ty špatné patřila například ješitnost, náladovost, či egoismus. Zároveň byla ale nejen vzdělaná, ale také chytrá a cílevědomá. Nutné je zdůraznit i to, že během sporů a konfliktů se dokázala chovat lidsky. Osobně považuji právě tuto královninu vlastnost za nejlepší. Navíc se skvěle vyznala v diplomatických jednáních, a to dokonce hned v několika jazycích. Až do podzimu roku 1602 královně Alžbětě I. dobře sloužilo zdraví. Pak ale četná úmrtí jejich přátel i známých Způsobily, že začala trpět depresemi. Nemoc ji postihla v příštím roce v březnu a její zdravotní stav poznamenalo i období dlouhodobých záchvatů melancholie. 24. března 1603, takové je datum královniny smrti. Bylo jí devětašedesát let, což byl, na tu dobu docela úctyhodný věk, alespoň myslím.

Alžběta I. zkrátka byla jednou z takových žen, kterým vyhovuje, když mohou rozhodovat samy. O tom, že si ji její poddaní vážili a že si tato „panenská královna“ získala nesmrtelnou slávu svědčí už samotná skutečnost, že doba, ve které panovala, je dodnes známá jako „Alžbětinská doba“. Jeden z nejznámějších světových spisovatelů Wiliam Shakespeare se zasloužil o to, že zmíněné období je považováno také za zlatý věk anglické literatury.

Krystyna Kędziorová