Jindřich VIII. se narodil 28. června 1491. Byl to druhý vladař ze slavného rodu Tudorovců. Nevládl jenom Anglií, ale také Irsku a od roku 1509 dělal všechno proto, aby se stal i francouzským králem. Nepřestal se o to snažit až do své smrti, která nastala 28. ledna 1547.

Jeho rodiči byli Jindřich VII. a Alžběta z Yorku. Protože nebyl nejstarším synem, nebyl původně předurčen k panování, ale k církevní kariéře. Dostalo se mu však prvotřídního vzdělání. Mluvil francouzsky, španělsky i latinsky. Předpokládám, že angličtinu ovládal také. Plány jeho otce se změnily po smrti Arthura, jeho staršího syna a z Jindřicha se rázem stal následník trůnu. Král Jindřich VII. usiloval o to, aby se nezměnily dobré vztahy mezi Anglií a Španělskem, proto navrhl, aby budoucí král pojal za manželku Kateřinu Aragonskou, která byla zároveň vdovou po jeho starším bratrovi. K uzavření takového sňatku bylo však zapotřebí povolení od samotného papeže. Tehdejší papež Julius II. svazek schválil vydáním buly, před tím však na něj zatlačila matka nevěsty. Nic méně zásnuby se uskutečnily, a to pouhých čtrnáct měsíců po smrti muže Kateřiny. Zájem o spojenecví se Španělskem králi nevydržel napořád. Přestal o něj jevit zájem v roce 1509. Dokonce sám prohlásil, že k vyhlášení zásnub nedal souhlas. Ve stejném roce král Jindřich VII. zemřel. Jeho syn se sám pustil do hledání své budoucí manželky a vybral si opět Kateřinu Aragonskou. Jedním z důvodů tohoto rozhodnutí bylo, že Anglie o spojenectví se Španělskem i nadále stála. A tak se král poprvé oženil 11. června 1509. Ještě toho samého roku a dokonce i v tom samém měsíci, přesněji řečeno 24. června, proběhla jejich korunovace. Kde jinde než ve Westminsterském opatství.

Když se řekne Jindřich VIII., většina lidí si vybaví staršího muže, který je trochu při těle. Málokoho by nejspíš napadlo, že tento muž byl v mládí vysoký a pohledný. Tvrdilo se o něm, že se údajně nikdy neunavil. Byl schopen celý den projezdit na koních a noc pak, místo spánku, protancovat. Jeho znalost pěti jazyků je jedním z důkazů, že nešlo o nějakého hlupáka. Jako panovník se neproslavil pouze v Anglii, ale i v celé Evropě. Nutno také podotknout, že byl renesanční osobností. Jeho dvoru nechyběl přepych ani o vědecké a umělecké inovace. Sám král byl dobrým hudebníkem, skladatelem a básníkem. Rád také hrával karty a hru v kostky. Věnoval se však i sportu. Veslování, lov, dokonce i tenis ve všech těchto sportovních disciplínách vynikal. Teprve po čase přibral na váze, zošklivěl a jeho obličej začal být přirovnáván k velké bramboře. Jeho váha pochopitelně představovala velkou zátěž pro nohy vladaře. Není tedy divu, že ho bolely a občas mu dokonce vypovídaly službu.

1511 - právě v tomto roce vyhlásil papež Julius II. Svaté spojenectví proti Francii. Zmíněného aliance se zúčastnilo Španělsko, Svatá říše římská, a samozřejmě také Anglie. Anglický král neváhal využít situace k rozšíření anglických teritorií.

Stejně jako snad všichni vladaři i Jindřich VIII. toužil po synovi, který by se stal jeho nástupcem. Bohužel se ho dlouho nemohl dočkat. Ne že by se svou ženou Kateřinou neměl žádné děti, téměř všechny z nich ale zemřeli ještě v dětském věku, tedy kromě dcery Marie. Touha po mužském potomkovi ho nejspíš přivedla na myšlenku zneplatnit manželství. Když se pak navíc zamiloval do dvorní dámy Anny Boleynové, která ke všemu začala naléhat, aby se stal jejím manželem, požádal přímo svatého otce Klementa VII., aby jeho manželství mohlo být považováno za neplatné. Julius II. prý vydal bulu, díky které se mohl Jindřich s Kateřinou oženit, na základě mylných předpokladů. Takový byl základní argument královy žádosti. Vladař navíc žádal, aby se mohl oženit s jinou ženou, aniž by při tom musel brát ohled na příbuzenské poměry.

Králově žádosti vyhověno nebylo, alespoň ne tak, jak si představoval. V období, o kterém nyní hovoříme, byl totiž papež zajatcem císaře Karla V. Proto se Jindřich dočkal od Papeže pouze příslibu podmíněného souhlasu s další svatbou. Se svoji první ženou se král vypořádal tím způsobem, že ji v roce 1530 vypověděl ode dvora. Jindřich si svou druhou ženu Annu vzal nejdřív tajně, a to 25. ledna 1533 v Londýně. Ještě před tím si téhož roku v zimě získal podporu francouzského krále Františka. To se mu podařilo při setkání v Calais a podpora se netýkala ničeho jiného než sňatku, který se anglický král chystal uzavřít. Pokud vás zajímá, kdy byli Jindřich a Anna oddáni oficiálně, tak k tomu došlo 23. května 1533, tehdy už Anna čekala dítě. Pouhých pět dní poté, co bylo manželství krále a jeho první ženy uznané za neplatné, se stal platným jeho sňatek s Annou. Králova první žena formálně ztratila všechny tituly a její dcera Marie, začala být považována za nelegitimní dceru krále. Dětem budoucí královny to však vyneslo nárok na nástupnictví na trůn. Následovala korunovace Anny. Dcera Anny se narodila 7. záři 1533 a byla pojmenována po své babičce, tedy Alžbětě.

Chování Dolní sněmovny mezitím došlo tak daleko, že papež exkomunikoval krále i jeho kancléře z církve. Na základě arcibiskupského dekretu bylo uznáno za neplatné i manželství krále s jeho druhou manželkou. Takže diplomatické styky s Římem rázem skončily. Poté bylo vyhlášeno několik zákonů. Jeden z nich například žádal, aby kněží volili toho biskupa, kterého navrhne panovník. Podle druhé by měl být zase král vnímán, coby nejvyšší autorita církve. Další informoval o tom, že ten, kdo odmítne uznat vladaře za hlavu církve, bude považován za zrádce a trestaný jako zrádce. Tak vznikla anglikánská církev, které dodnes v čele stojí král nebo královna. Už tehdy se však našli protestanti, kteří nesouhlasili s královým rozvodem, a tak museli utíkat před pronásledováním. Našli se i takoví, kteří nechtěli přísahat věrnost panovníkovi jako nejvyšší církevní autoritě a byli za to popraveni. Mezi takovými hrdiny byl i slavný myslitel Thomas Moore, který byl bývalým kancléřem krále.

Roku 1534 královna Anna potratila nebo bylo její těhotenství falešné. Král uznal fakt, že mu nedokáže porodit mužského potomka za zradu. Začala jednání o možnostech, za kterých by král mohl opustit svou druhou manželku a nemusel se vrátit k té první. Tentokrát mu pomohl sám osud. 8. ledna 1536 se Jidnřich dozvěděl o Kateřinině smrti. Tehdy byla Anna opět v jiném stavu a měla strach, co s ní bude, pokud se jí ani tentokrát nenarodí syn. V důsledku zprávy, že její muž byl zraněn při turnaji a jeho život je v ohrožení, dostala šok a o dítě přišla. Následky byly pro ni skutečně velmi kruté a její děti byly uznány za nelegitimní, tak jako dříve potomkové Kateřiny Aragonské.

Syna králi dala teprve jeho třetí žena Jana Seymourova, která roku 1537 přivedla na svět Eduarda. Ten se stal později králem Eduardem VI. Královna se však ze syna dlouho netěšila, neboť zemřela zanedlouho po hodně těžkém porodu. Se svou další manželkou Annou Klevskou, i když se mu nezdála atraktivní. Toto manželství bylo rovněž zrušeno, nezrušil ho však král, ale královna. 28. července 1540 pojal Jindřich za ženu mladou Kateřinu Howardovou, ze které byl nadšen, na rozdíl od své předchozí choti. Kateřina byla zároveň sestřenicí druhé královy manželky, tedy Anny Boleynové. Po prozrazení, že mladá královna má poměr s jedním z dvořanů, který byl dřív jejím neoficiálním snoubencem, Kateřina prohlásila, že jí daný muž přinutil k cizoložství. Nic jí to však nebylo platné. Její sňatek s Králem byl opět uznaný za neplatný a ona sama byla popravena dne 13. února 1542. Hned v následujícím roce se uskutečnila králova poslední svatba. „Šťastnou“ vyvolenou byla tentokrát bohatá vdova Kateřina Parrovou. Na rozdíl od svého manžela, který byl konzervativec, byla protestantkou. Tato dáma však nebyla jenom bohatá, ale i moudrá a podřídila se. Díky ní se král smířil se svými prvními dvěmi dcerami Marií a Alžbětou. V roce 1544 pak parlament přijal zákon, podle kterého bylo princeznám vráceno právo nastoupit na trůn, ale princ Eduard měl v tomto případě samozřejmě prvenství. I nadále však byly dívky vnímány jako nelegitimní děti.

Čím byl král starší, tím z něj byl krutější tyran. Čím dál horší byl také jeho zdravotní stav. 28. ledna 1547, takové je datum umrtí krále Jindřicha VIII. Vladař byl pochován v kapli svatého Jiří na hradě Windsor, kde odpočívala i jeho třetí žena Jana Seymourové. Bratr této královny se pak stal protektorem prince Eduarda, který se rázem stal králem. Tehdy mu však bylo pouhých devět let. Na závěr bych ráda uvedla jednu sumu, a to sumu sedmdesát dva tisíc. Tolik lidí bylo prý popraveno během Jindřichovy vlády. Existují zdroje, podle kterých to bylo dokonce ještě víc.

Krystyna Kędziorová