Ne všechny bedly jsou jedlé
M
ohutné lupenaté houby, které se dají usmažit jako řízky a jsou dobré k jídlu, takhle si obvykle lidé přestavují bedly. Do této skupiny hub řadíme bedlu vysokou, či bedlu červenající. Ne všechny rody, kterým se v češtině říká bedly, jsou však velké. Hovoříme zde například o rodu zvaném Lepiota. Tento rod je poměrně početný. Našli byste v něm však obvykle drobné.
Málokdy se stane, že velikost klobouků největších hub tohoto druhu přesáhne deset centimetrů a zdobí jej pouze drobné šupinky. Prsten těchto hub bývá lehce blanitý, občas dokonce pomíjející. Co je ale podle mého názoru nejdůležitější, je skutečnost, že ve zmíněném rodu není jediný druh hub, na kterém by bylo bezpečné si pochutnávat.
Do zmíněného rodu patří několik druhů bedel, které jsou přímo prudce jedovaté. Konkrétně se jedná třeba o bedlu Chřapáčovou, bedlu Josserandovou, bedlu hnědočervenavou nebo bedlu klamavou. Jed, který mají v sobě všechny uvedené houby je stejný jako jed, který se nachází v muchomůrce zelené. Tento jed si za svoji oběť vybírá buňky jater. Rod Lepiota však není zdaleka jediným rodem, v němž se vyskytují jedovaté druhy hub. Ani tyto druhy nemají v českém jazyce jiné pojmenování než právě bedla, a jejich latinským názvem vás nebudu zatěžovat. Zástupci zmíněného rodu jsou třeba bedla Badhamová a bedla Bresadolová.
Když se dnes zabýváme jedovatými bedlami, nebylo by správné nezmínit bedlu jedovatou. Fakt, že rovněž tato houba je jedovatá, prozrazuje už její samotný název. Jedovatá bedla je členkou příbuzenstva bedly červenající, může se však pochlubit větší mohutností. Její třeň má v průměru až tři centimetry a šířka jejího klobouku je až dvacet pět centimetrů. Na třenu můžete vidět přitisknuté šupiny. Podobné má také bedla červenající, ale menší. Dalším znamením, podle kterého lze bedlu červenající rozeznat od bedly jedovaté, jsou prsteny. Prsten bedly jedovaté je pouze jednoduchý, kdežto prsten bedly červenající je dvojitý. S bedlou jedovatou se setkáváme na stanovištích, které ovlivnil člověk. Většinou jde o trsy. Ve Francií už byla popsána, v naší zemi ale zatím spolehlivě prokázána. Toxikologové musí docela často řešit trávicí potíže, které jsou důsledkem požití bedly červenající. Nejčastěji to vysvětlují tím, že si někdo splete bedlu červenající právě s bedlou jedovatou a tyto dvě houby zamění.
Mykologové tvrdí, že právě teď je čas jako stvořený pro růst bedel červenajících. Tato houba zaujímá třetí místo, co se týče hojnosti výskytu bedel u nás. První místo patří samozřejmě jedlé bedle a druhé bedle vysoké, která je prý velmi chutná. Někteří houbaři ji sbírají a na řízky, které z nich připravují, pějí samou chválu. Najdou se ale i takoví, kteří se jí vyhýbají a varují před její jedovatostí. Z toho vyplývá, že není tak úplně jasné, zda je tato houba neškodnou pochoutkou nebo nebezpečným travičem.
Faktem, který mluví proti ní je, že pro náš trávicí trakt je docela náročné bedlu červenající strávit. Proto bychom mu měli práci usnadnit tím, že houbu dobře tepelně zpracujeme, než prostřednictvím ní potěšíme své chuťové buňky a vpustíme ji do svého žaludku. Nabízet ji dětem nebo lidem, kteří nesnášejí těžké pokrmy, však rozhodně není dobrý nápad. U člověka, jehož žaludek je citlivý, by totiž mohl být po požití bedly červenající lehce otrávený. Alespoň by se mohly dostavit příznaky takového problému. Potíž je i v tom, že tyto houby jsou variabilní. Existují lokality, kde rostou úplně nezávadné bedly červenající. Lidé tam na ně chodí už od nepaměti a nikoho kvůli tomu ještě nepostihly žádné nežádoucí následky. Oproti tomu jsou i lokality, ve kterých roste stejný druh houby, jenže do něj proniknou těžké látky ze země i ze vzduchu. Pak není divu, že se takovou houbou může někdo otrávit. Navíc vznikají dvě varianty zmíněné houby. Takový je alespoň názor mykologů. Jde o bedlu červenající lesní a zahradní. Z názvu každý snadno pochopí, kde která roste. Zkušený houbař se nemusí bát bedlu červenající lesní vložit do košíku. O té zahradní to však neplatí, neboť ta je vskutku jedovatá.
Odborníci radí, aby pro jistotu lidé nechávali bedlu červenající, ať dál krášlí les a neodnášeli si ji domů. Jelikož sama nejsem žádným odborníkem a v houbách se nevyznám vůbec, myslím, že by bylo lepší se touto radou řídit. Vždyť známe bedly, které jsou jedlé a tím pádem také neškodné. A jsem si jistá, že i z jedlé bedly nebo z vysoké bedly jsou řízky jedna radost, kterým by těžko odolal i ten největší labužník na světě.
Krystyna Kędziorová