Ve vaší paměti způsobená bolest přetrvává i dlouho poté, co jste tato zranění utržili. Vzpomínky mohou být skladištěm bolesti a hlavně proto potřebujete být uzdraveni. Zapomenutí tak v reálu je způsobem, jak uniknout vnitřní operaci srdce, která se nazývá odpuštění. Existují dva druhy bolesti, jež zapomínáme. První z nich jsou velmi banální zranění, než abychom si je nějak připouštěli. Dále zapomínáme na bolest, která je natolik hrůzná, než aby si s tím naše paměť uměla poradit.

Většinou zapomeneme na malé šrámy, drobná zranění, které jsme od lidí utržili. Pokud rána nezasáhla hluboko, necháme ji, ať se uzdraví sama a jednoduše na ni zapomeneme. Bolesti, které si nechceme pamatovat, znamenají náš strach, podívat přímo na něco hrozného, co nás kdysi hluboko vnitřně zranilo a snažíme se tak zatlačit vzpomínky, protože jsme přesvědčení, že jedině tak už nám nemohou ublížit. Ovšem skutečnost je jiná, vše se nám vrátí, ale v přestrojení. Proto si nepleťme pojem zapomenutí s odpuštěním. Jakmile ovšem odpustíte, obdržíte svobodu k zapomnění. V tomto případě je zapomenutí známkou zdraví, můžeme zapomenout, poněvadž jsme uzdraveni. Přesto, že je jednodušší po odpuštění snadněji zapomenout, neměli bychom zapomenutí považovat za zkoušku svého odpuštění. Zkouška odpuštění tkví v uzdravení přetrvávající bolesti z minulosti a nikdy ne v zapomenutí toho, že k daným událostem došlo. Nemůžeme bohužel zapomenout na povel, je důležité dát zapomnění volný průběh. Nic bychom neměli ovšem uspěchat, a pokud náhodou nezapomeneme, určitě bychom neměli pochybovat o pravosti svého odpuštění. Významné je, že máme možnost odpustit, to co si dosud pamatujeme.

Odpuštění se dá přirovnat k největší síle lásky. Láska není cit, který nechává druhým všechno projít, ať už nám udělají cokoli. Láska odpouští. Když doopravdy máte rádi sami sebe, budete si také sami sebe opravdově vážit. A tak právě sebeúcta vás přivede k tomu, že budete vnímat potřebu odpustit. Tatáž láska plná sebeúcty, která vás uvede do krize odpuštění, má moc posunout vás na místo sebeuzdravení.

Když neodpustíme, je negativně ovlivněn celý náš život. Zanedbané, potlačené a zdánlivě zapomenuté křivdy nic neřeší a působí destruktivně. Neodpuštění lze přirovnat k účinkům jedu, protože zasáhne všechny oblasti života i vztahů. Okrádá nás o radost ze života tím, že hluboko v srdci se užíráme. Odpuštění je proces, kdy nejdůležitější je rozhodnutí a pocity nejsou až tak podstatné. Přiznejme si proto bolest, kterou prožíváme, vyrovnejme se s ní a odpusťme tomu, kdo nás zranil. Pokud nikdy ani nechcete odpustit, nikdy se ani nepokusíte odstranit nenávistnou vzpomínku a obnovit láskyplný vztah, pak máte nejspíš spoustu problémů, a jestliže se snažíte odpustit, i když se vám to zrovna nemusí hned podařit, nezoufejte, odpuštění je někdy delší proces, ve kterém pocity se mohou zákonitě opožďovat.

Karin Šimovcová