Šlo o takové choroby, které vyvolávaly epidemii a jejichž následky byly vážné pro obyvatele. Závažné infekční onemocnění, které vyvolává bakterie Yersinia pestis. Taková je definice pravého moru. Pokud jde o samotnou bakterii, která jej způsobuje, tak místem, kde přežívá je trávicí trakt. Tentokrát však ne lidský, nýbrž bleší, navíc jsou to blechy krysí. K přenosu nákazy je zapotřebí pomnožení zmíněných zablešených hlodavců kolem lidských obydlí.

Morových epidemií bylo v dávných časech v Evropě hned několik. Česko tato pohroma postihla celkem třikrát. Ta první epidemie, která se dostavila v polovině 14. století, byla ze všech nejhorší a nejničivější. Postihla celou polovinu lidu, která tehdy v naší zemi žila. Sedmnácté a osmnácté století byly u nás také ve znamení morových epidemií, které připravily o život statisíce lidí. Poděkováním Bohu byly morové sloupy, jež dali postavit obyvatelé, až epidemie skončila.

Je jen několik oblastí, kde je možné se v dnešní době s morem setkat. Jsou to endemické oblasti, ve kterých se pochopitelně nacházejí potkani s krysami. Tato zvířata jsou, jak bylo výše uvedeno, přírodními přenášeči onemocnění. Stepi a lesy, tam se jim líbí. Dokáží žít v tropickém i ve studeném pásmu. Ačkoliv bývají v současnosti onemocnění sporadická, přesto se vyskytly případy v severní Africe, Indii, Mongolsku, Jižní Sibiři, dokonce i ve Spojených Státech.

Bakterii, která způsobí mor, nepropašuje obvykle do organismu člověka nic jiného, než kousnutí blechy. Blechy, jež si pochutnávají na krvi krys, se svým hostitelům odvděčí tím, že po nich na krysách mor zůstane. Zvířata umírají. Blechy, které se stále starají o to, aby nemusely hladovět, se bez jakýchkoliv zábran uvelebí na člověku. Tak vzniká nejčastější forma nemoci, tedy žlázový nebo hlíznatý mor. Ne pokaždé však musí být blechy viníkem. Přenos černé smrti může způsobit i kapénková infekce. Množství baktérií, které musí člověk v tomto případě přijmout (vdechnout) se pohybuje v řadách několika stovek. Tyto baktérie vykašle nemocný. A hned je plicní mor na světě, vlastně v těle. Právě tento druh moru si vysloužil přezdívku černá smrt. S největší pravděpodobností právě zmíněná forma vyhubila během epidemií většinu lidí. Je tady však ještě jedno nebezpečí a sice, že se neléčený hlíznatý mor promění v černou smrt.

Nemoc se po bodnutí blechy rozvine poměrně rychle a to v rozmezí od dvou do šesti dnů. Nemocného začne bolet hlava, břicho i končetiny a teplota mu hodně stoupne. Bakterie, kterým se podaří proniknout do rány, jsou pohlceny buňkami imunitního systému. Ty je však bohužel nezneškodní a nezničí, jak možná někteří doufají. Naopak je přetransportují do spádových mízních uzlin, které jsou nejvíc po ruce, jak se říká. Obvykle se jedná o tříselní nebo podpažní uzliny. Tam baktérie začnou pracovat na svém rozmnožování. Výsledkem, chcete-li reakcí je těžký zánět uzlin. Při tomto zánětu pochopitelně dojde k enormnímu zvětšení daného orgánu. Uzliny mohou být v tomto případě dokonce tak velké jako pomeranč. Zvětšení uzlin může vést k jejich prasknutí. Z otevřených ran, které v důsledku toho vzniknou, pak vytéká tmavá krvavá tekutina. Prasknutí či otevření uzlin, je sice bezesporu nepříjemné. Díky tomu se však pozvolně zahojí, což znamená pro nemocného naději, že ho nemoc nepřipraví o život. Většina pacientů mívá ale tu neuvěřitelnou smůlu, že bakteriím nestačí pobývat v lymfatické tkání a přestěhují se, chcete-li proniknou, do krve. Ani tím však jejich cesta vždycky neskončí. Odtamtud mohou proklouznout až do plic. Pokud se tak opravdu stane, vznikne druhotní forma plicního moru. Tu už nelze za žádných okolností přežít.

Další formou moru, která může vzniknout, jsou-li baktérie v krvi, je septický mor. Jedním z jeho nevýhod, či nebezpečí je skutečnost, že tento druh moru se může vyvinout, aniž by se předem ohlásil prostřednictvím zvětšení uzlin. Takový průběh hrozí především osobám, jejichž obranyschopnost není zrovna v nejlepším stavu. Projevy tohoto druhu moru jsou skutečně velice dramatické. Nemocnému rychle klesne tlak, následuje kolaps. Vznik tzv. Diseminované intravaskulární koagulace, zapříčiní, že se dostaví krvácení do kůže a sliznic. Zmíněná porucha DIC spočívá v tom, že se nejprve srazí krev uvnitř cév, kvůli tomu se vyčerpají zásoby krevních destiček. Co jiného by mohlo následovat než nezastavitelné krvácení. Po celém těle pacienta budou stékat hnědofialové skvrny, podle toho poznáte krvácení do kůže. Septický mor je další smrtelnou nemocí.

Náhlý vzestup teploty, dušnost, modře zbarvené rty a kůže, to jsou projevy plicního moru, neboli černé smrti. Modré zbarvení rtů a kůže je důsledkem toho, že krev nemocného není dostatečně okysličená. Nemocný trpí velkými bolestmi a vykašlává černě zabarvený nebo krvavý hlen, který je vysoce infekční. Nemoc se projeví i změnou jeho celkového chování. Buď má problém usnout, nebo je apatický a spavý. Není vyloučeno, že nebude v deliriu. Pokud začne postižený zvracet čerstvou červenou krev, nebo krev, která svým vzhledem připomíná kávovou sedlinu, budete vědět, že se jedná o krvácení do zažívacího traktu. Ta „kávová sedlina“ bude natrávená krev. Dalším způsobem, jakým se může zmíněné krvácení projevit, je výtok čerstvé krve z konečníku nebo kašovitou dehtově černou stolicí, která navíc odporně zapáchá.

Jelikož je cévní zásobení narušeno, odumírají konečky prstů a ušních lalůčků. Projevem toho je jejich zčernání a znecitlivění.

Dokud nebyl objeven vynález jménem antibiotika, neexistoval žádný prostředek, který by dokázal nad morem zvítězit a zachránit nemocného před smrtí. Ačkoliv se v současnosti díky včasnému začátku léčby výrazně zmenšilo procento úmrtnosti, i tak mor stále patří mezi nejsmrtelnější choroby. Ke stanovení diagnózy je zapotřebí kultivace baktérie z krve nebo z hnisu rozpadlých lymfatických uzlin. V tomto případě se začíná pacienta léčit okamžitě, pokud existuje byť jen podezření, že by daný člověk mohl být nemocný, i když výsledky bývají k dispozici až za dva nebo tři dny po jeho provedení kultivačního vyšetření. Čekat celé dva dny, by totiž s největší pravděpodobností stály nemocného život. Mor se léčí velkými dávkami různých druhů antibiotik. Mor je jednou z nemocí, při kterých pacient sám pro sebe nemůže udělat nic a musí se spolehnout na odbornou pomoc lékařů. Jedinou dobrou zprávou je, že odměnou za prodělání této nemoci je dobrá imunita, díky které už daného člověka víckrát mor nepostihne.

Jak již bylo uvedeno výše, poslední velká epidemie moru vypukla v Čechách v osmnáctém století. Tehdy se ji podařilo mimo jiné zahnat také díky vybudování kanalizace. Proti moru existují vakcíny a hned dvě. Očkovat by se měli nechat osoby, u kterých je riziko nákazy vyšší. Jedná se například o zdravotnický personál z oblastí, kde se mor vyskytuje epidemicky, či o pracovníky mikrobiologických laboratoří.

Tak doufejme společně, že se pohroma zvaná mor bude i nadále naší zemi vyhýbat a že dá brzy pokoj i těm zemím, které stále ještě její epidemie sužují.

Krystyna Kędziorová