Když zátěž překročí určitou hranici, obvykle onemocníme fyzicky nebo duševně. A jestli je toho na nás moc, skončíme na psychiatrii. Protože nežijeme zdravě, a tudíž nemáme kapacitu vyrovnat se se vším, co je na nás naložené. Potom to, co se nazývá poruchy nálady, úzkosti a tak dále, jsou v podstatě přirozené reakce těla na zátěž ze sociální sféry. Například: neurotický šéf, nevěrný manžel, manžel alkoholik, hyperaktivní děti, sociální a finanční zátěž dnešní doby rozhodí pochody v našem těle tak, že musíme vyhledat psychiatra. Jak je možné, že se jeden člověk zhroutí, a další čtyři podobnou zátěž vydrží? Psychicky silný je každý z nás jinak. Naši odolnost ovlivňuje více faktorů: fyzické zdraví a zdravá výživa. To co jíme, přímo ovlivňuje naši psychickou kondici. Takže po zeleninovém salátě lépe zvládnem daný problém, než po nezdravém hamburgru nebo pize.

O našem psychickém stavu rozhoduje i to, zda je naše osobnost zralá, nebo nezralá, jsme-li psychicky robustní, nebo křehcí, extroverti, introverti a tak dále. Se strukturou osobnosti si sami neporadíme, hlavně ji vlastní vůlí příliš neovlivníme, ale můžeme ovlivnit třeba bezpečné emoční zázemí, nebo klidný spokojený život s partnerem, dětmi, rodiči a přáteli.

Nejhorší je role oběti, když přijmete roli služky, pilné pracovnice, na nic si nestěžujete, občas si popláčete a život jde dál. Čím více jsme pasivní, tím více jsme nemocní. Systém naší společnosti pasivitu podporuje. Hledáme stále jakési jistoty a hlavně, abychom nebyli za nic zodpovědní. Pojistíme sebe, auto, dům, bereme hypotéky, cestujeme za hranice, a kdyby šlo, pojistíme si i zdraví. Pilulka sem, pilulka tam, systém nás dočasně opečuje a v podstatě bychom nic neměnili. Po léčbě se mnoho lidí vrací do stejných vztahů, do stejné práce, se stejnými postoji, do mizérie, která je přivedla do psychiatrické ordinace.

Vracíme se vylepšení o pár chemických preparátů, které nám pomůžou všechno lépe snášet. A spokojeni jsou všichni: rodina, kolegové, farmaceutické firmy a vlastně i my, protože se po nás nechce žádné úsilí. To se vyplácí do doby, než zjistíme, že jsme v pasti a děláme si alibi na život. Naše nemoci jsou pak součástí toho alibi.

Cílem léčby těchto lidí, kteří trpí duševními problémy, je změnit jejich postoj a obvykle změnit něco v jejich životě. Změnit partnera, změnit práci, vydupat si více peněz a více důstojnosti. Snažit se být více samostatnější, svobodnější, zodpovědnější za sebe a za své duševní i fyzické zdraví. Pomoct jim může terapeut nebo blízký člověk, který umí naslouchat, být tvůrčí, navést je k tomu, aby formulovali svoje myšlenky a přání a našli svůj zdroj síly.

Když každý zvládneme péči o své fyzické zdraví, o své vztahy a dokážeme aktivně tvořit své životy, předejdeme jevům, kterým říkáme: vyhoření, úzkost, deprese a tak dále.

Je to všechno zkrátka v nás a na nás, jaký život si zvolíme.

Niemczyková Ivana