Zatímco většinu druhů ořechů lze najít na stromech, pistáciové oříšky rostou na přibližně deset metrů vysokém a zhruba třicet metrů širokém keři. Tento keř rostl divoce pravděpodobně již před devíti tisíci lety. Vyskytoval se v suchých oblastech střední a západní Asii, kde se s ním můžete setkat ještě dnes. Kdo ví, třeba jsou místa, kde tyto keře rostou i v současnosti místy mileneckých schůzek a milenci možná stále poslouchají, jak zrající oříšky praskají, když svítí měsíc a sní při tom o šťastné budoucnosti. Jihovýchod Asie a Středomoří jsou dalšími oblastmi, ve kterých jsou pistácie pěstovány. Tam však přicestovaly až v období středověku a v Kalifornii se s jejich pěstováním začalo teprve v polovině devatenáctého století. Jelikož jsou zmíněné keře poměrně dost vysoké, je potřeba je pravidelně seřezávat, aby pak byla sklizeň snadnější. Nepočítejte ale s tím, že bude dávat hojnou úrodu hned po zasazení. Plně plodit začne asi až za pět nebo osm let.

Plody pistáciového keře mají podobu béžových skořápek a každá skořápka v sobě ukrývá jádro. My v Čechách jsme zvyklí na zelená jádra. Toto jádro však může být i žluté nebo může mít jeho zelená barva nejrůznější odstíny. Dalo by se říct, že pistáciové oříšky mají jednu společnou vlastnost s hroznovým vínem, protože i ony stejně jako hrozny rostou v hroznech. Zralá skořápka se pozná podle toho, že je podélně puklá na spojnici. Určitě jste se už mockrát při louskání pistácií setkali s tím, že skořápka nebyla puklá. To znamená, že tento ořech nedozrával v příznivých podmínkách. Většinou platí, že čím je něco zelenější, tím je nezralejší nebo naopak starší, protože plesniví. V případě pistáciových oříšků je tomu obráceně. Čím je oříšek zelenější, tím je větší jeho kvalita. Jádra pistácií lze považovat za dobře zabalené zboží. Mají totiž přírodní primární obal, který tvoří červená slupka, i sekundární obal, kterým je právě béžová skořápka. Na rozdíl od béžové skořápky, se kterou se jeden občas trochu potrápí, než ji rozlouskne, sloupnout červenou slupku není žádný problém. Tato slupka je stejně jako samotné jádro charakteristické nasládlé chuti a charakteristická je i vůně jádra.

Pistáciové oříšky se z 55 % skládají z tuků, dalších 20 % tvoří bílkoviny a na cukry připadá 15 %. Právě svému složení vděčí tyto oříšky za to, že patří mezi cenné potraviny. Ovšem pozor, mohou se v nich také nacházet nebezpečné plísně a alfatoxiny. Alfatoxin produkují právě některé plísně a jak již sám název napovídá, jde o prudký jed. Pistácie jej někdy obsahují v nadměrném množství. Ale nejen ony, nýbrž i para ořechy a arašídy. Alfatoxin je pro nás velice nebezpečný, protože dovede vyvolat onemocnění jater a navíc je silnou karcinogenní látkou. Není však nutné se kvůli tomu zmíněných ořechů příliš obávat nebo je dokonce přestat kupovat. Zmíněné nebezpečné látky jsou totiž u prodávaného zboží pravidelně sledovány.

Možná se někteří lidé domnívají, že pistáciové oříšky neobsahují žádné vitamíny ani minerály. To je však velký omyl. Tyto oříšky jsou naopak hotovou vitamínovou a multiminerální bombou. Pokud si dáme záležet na tom, aby byly správně skladovány, přinese to našemu zdraví obrovský užitek. Dovedou například chránit před některými druhy rakoviny, protože se v nich nacházejí fytosteroly, jež se starají o redukci množství špatného cholesterolu v krvi. Kromě toho se v nich vyskytuje i draslík, hořčík a vápník. Minerály, které zvyšují imunitu a vysoký krevní tlak naopak díky nim klesá. Vitamíny v pistáciích zastupují vitamíny A, B a E. Nechybí v nich ani železo, měď, selen a zinek ani jiné silné antioxidanty, jež poskytují ochranu před rakovinovým bujením.

Způsobů a forem, v jakých se dají pistáciové oříšky konzumovat je opravdu mnoho. Můžete je jíst čerstvé, solené, či pražené, mohou být ale ochucené i zcela jinak. Čerstvé pistácie jsou navíc nezbytné pro přípravu zmrzlin a nedílnou součástí moučníků typu baklava. Jedná se o recept, který pochází ze Středomoří. Skládá se z listového těsta a velice sladké náplně, která má buď pistáciovou, nebo mandlovou příchuť.

V naší zemi jsou bezesporu nejznámější a nejrozšířenější právě pistácie solené a pražené. Pokud by se vám stalo, že byste koupili pistácie, jejichž skořápky by byly červené, bude to znamenat, že tyto skořápky byly uměle zabarvené a to z toho důvodu, aby byly zamaskovány skvrny po ruční sklizni. Plody pistácie jsou obvykle zelené, někdy však mohou mít i černou barvu, tehdy, když byly před pražením naloženy v soli a citrónu. Pistácie je možné sehnat pochopitelně i nesolené a právě ty se pak používají ve sladké kuchyni. Jeden kilogram pistáciových oříšků stojí od sto padesati do dvou set korun.

Zajímavé a vlastně spíš šokující je skutečnost, že pistácie jsou extrémně hořlavé. Ba, co víc, dovedou se občas vznítit samy od sebe. To je důvod, proč by se nikdy neměly skladovat ve velkém množství najednou.

Nejlepší je stejně koupit si pár pistácií a sníst je hned, nebo je nějak jinak spotřebovat, dokud jsou čerstvé. Čerstvé je přece vždycky nejlepší, co říkáte?

Krystyna  Kędziorová