Když se ještě s manželem dozvěděli, že čekají holčičku, dojalo je to k slzám. Jednou o víkendu si naplánovali cestu k Janiným rodičům. Domluvili se, že přijdou na oběd a kolem jedenácté společně vyrazili do šedesát, kilometrů vzdáleného města. Do cíle jim zbývalo jen pár kilometrů, když jim na jedné křižovatce nedal přednost plně naložený kamion. Smetl je z cesty a auto zmačkal jako plechovku od sardinek. Jana si moc z té události nepamatuje a je za to vlastně ráda. Při nehodě přišel její manžel o život a Jana byla těžce raněná. Bojovala o život, a její holčička v bříšku to bohužel vzdala po pár hodinách po autonehodě…

Janě to oznámili až za několik dlouhých týdnů, po tu dobu byla v kómatu a nebylo vůbec jasné, zda tragedii vůbec přežije. Nejvíc zranění měla v oblasti hlavy a obličeje. Až do té tragické nehody to byla pěkná holka, ovšem po tom, co se jí do obličeje vysypalo čelní sklo auta, měla přeraženou sanici, jizvy a nějaký čas se nemohla vůbec poznat. Naštěstí jí pomohla spousta plastických operací. To všechno by však vyměnila za život svojí nenarozené dcery. Nemohla se s jejím odchodem smířit a vlastně se nesmířila dodnes, kdy od této kruté události uběhly tři roky. Stále chodí k psychologovi a bere antidepresiva. Vůbec nemůže přemýšlet o budoucnosti. Nedovede si představit, že by měla žít s jiným mužem.

Ale všechno chce svůj čas, ten zahojí tak hluboké rány. Navíc se také bojí, že už nikdy nebude moct mít děti, i když ji gynekolog ujišťje, že by neměl být problém. Není dne, aby si na svoji nenarozenou dceru nevzpomněla, aby si neříkala, kolik by jí teď bylo, komu z nás dvou by byla podobná. Naštěstí ji při životě drží její báječní rodiče, pomáhají jí, jak se dá a snaží se jí zabavit, motivovat k tomu, aby byla jednou zase šťastná.

Evita