Každý z našich kocourů nebo koček měli jinou povahu. Jeden byl milý, některý útočný, ale vždy našli domov, a to u nás, a k nám také patřili. Byli jako naši členové rodiny. Jednoho dne jsme dostali takového rezavého kocourka, který u nás byl asi tak nejdéle.

Najednou se objevil hrozně zbídačený a nám ho bylo nesmírně líto. Tak tak, že se doplazil domů. Byl úplně do krvava zbitý a ještě k tomu měl problémy, zlomenou čelist a my jsme se ho snažili krmit, ale nechtěl nic jíst. Zajeli jsme s ním k veterináři, ale ten nám hned řekl, že ho máme nechat utratit. Ale my jsme doufali, že přes veškerou naši péči se nám ho podaří udržet při životě a bude z něj zase hezký kocour, jaký kdysi byl. Umístili jsme ho do kotce a pečlivě se o něj starali. Ale bohužel jednoho dne, kdy jsme za ním přišli, tak už byl jeho konec. Bylo nám ho všem moc líto. Udělali jsme mu hrobeček a pohřbili na naší zahradě.

Od té doby se manžel zařeknul, že už nechce dalšího kocoura, protože se už nechce trápit a to tím, jak někdo může takovému nevinnému zvířátku ublížit.

Ale asi tak za týden mi řekla kamarádka, že jí z rodiny přinesli kocourka a to velmi hezkého. Nejprve jsem nechtěla o tom ani slyšet. Ale stále na mě naléhala, ať se přijdu na kotě aspoň podívat. Řekla jsem to manželovi, ale nechtěl o tom také ani slyšet. Potají jsem zašla za kamarádkou, a když jsem to krásné kotě uviděla, tak jsem neodolala a vzala si ho domů. Byl to kříženec mainský mývalí s domácím kocourem. Když ho doma uviděli, byli všichni nadšeni tím, jak je krásný a milý. Prostě hezounké stvoření. Měl 8 týdnů.

My jsme se o něj s láskou starali a byli jsme nadšeni ze všeho, co nám každý den ukazoval co umí. Lezl po stromech a dělal neskutečné kočičí kousky. Ale jednoho dne manžel jel autem, už si nevzpomínám ani kam, a kocourek byl na střeše. Když vyjel z garáže, najednou přišel domů a řekl úplně ve stresu, že kocourka přejel. Bylo to pro nás neskutečné a já co jsem si ho přinesla domů, tak jsem začla plakat… Manžel neváhal a okamžitě jsme s ním jeli na veterinu. Z tlamičky už mu začala téct krev. Celou cestu jsme kocourka utěšovali, aby byl v co nejmenším stresu. Já jsem byla úplně mimo a stále jsem myslela na to, aby se koťě zachránilo.

Se strachem jsme přijeli k panu doktorovi a řekli mu, co se stalo. Pan doktor ho hned zkontroloval, udělal rentgen, aby věděl, které orgány jsou funkční a také hned nám řekl co je třeba udělat. Kocourka bylo třeba operovat, slabě dýchal, tak ho hned dali do kyslíkového boxu.

Na druhý den ho pan doktor zkontroloval a řekl, že je čilý, začíná vrňet, není apatický, což bylo důležité.

Když ho stabilizovali, začlo se uvažovat o operaci. Operace začla hned den poté, co nám pan doktor sdělil, že operace proběhne. Všichni jsme se báli o kocourka, aby operace proběhla v pořádku a bez komplikací. Na druhý den nám dovolili, abychom se na kocourka mohli podívat. byl chudák vysílený a slabý. Stále jen spinkal.

Jaké bylo naše překvapení, když pan doktor řekl, že si ho můžeme vzít domů. Kocourek byl hravý a bylo vidět, že má chuť do života, prostě operace se povedla. My jsme měli radost a pozorovali jsme, jak se den ode dne má čile k životu. Jednoho dne se ale nevrátil domů. Každý den jsme ho vyhlíželi, kdy se objevi, ale bohužel. Najezdili jsme mnoho kilometrů a hledali jsme ho, ale po třech týdnech jsme to vzdali a s naším krásným kocourkem jsme se už rozloučili.

Ale stále jsme doufali, že se vrátí. Ale bohužel náš krásný kocour, který tolik vytrpěl, se už nevrátil, protože jako každý normální kocour chodil na cizí pozemek.

A já si myslím, že ho náš soused zlikvidoval, protože jim na jejich pozemku vadil a nechtěli ho tam. Je to velmi smutné, když blízký soused věděl, že ho máme všichni rádi, tak udělal kocourovi konec. Chtěla bych jen napsat, že někteří lidé jsou zlí. A hlavně ti, kteří vám závidí, že se máte trochu lépe jako oni.

Stále jsem se nemohla se ztrátou kocoura smířit, proto jsem hledala na internetu, až jsem našla. Je to krásné mainské mývalí koťátko, které jsme si přivezli až z Prahy. Má 3 měsíce a mám z něj obrovskou radost, jaké je hravé a krásné. Ale tentokrát ho budu mít doma, občas ho budu pouštět ven, aby mu nehrozilo žádné nebezpečí. Ale ten kocour, co nám ho náš soused zlikvidoval toho budeme mít ve vzpomínkách stále.

Chci tím říct jen to, že lidé, kteří nemají rádi jakákoliv zvířátka, ať už pejsky, nebo kočky, nebo nějaký jiný druh zvířátka, tak ten nemá rád ani lidi! To je známá věc, která je pravdivá.

Zdenka Křístková