Porucha imunity (1. část)

I munitu považuji za jednu z nejdůležitějších, dalo by se říct výhod, jaké lidé mohou mít a myslím, že většina z vás se mnou bude souhlasit. Vždyť právě imunitě, neboli schopnosti organismu bránit se proti bacilům, vírům a dalším nežádoucím vlivům nejrůznějšího druhu, které na nás denně číhají téměř všude, vděčíme za to, že nás při každé příležitosti nemoc neskolí. Proto si obranyschopnost zaslouží péči a rozhodně není vhodné tuto péči podceňovat, neboť i ona může onemocnět. Je naprosto normální, že když někdo onemocní, není schopen pracovat nebo přinejmenším nedokáže podávat takový pracovní výkon jako zdravý jedinec. Ne jinak je tomu i v případě imunity, postihne-li ji porucha, nemůže chránit organismus tak, jak je toho třeba.

Porucha obranyschopnosti spočívá v jejím celkovém oslabení, které způsobuje, že je náš organismus náchylnější k infekcím. Imunitu jako takovou dělíme na specifickou a nespecifickou. Její poruchy můžeme také rozdělit a to buď podle příčiny vzniku, nebo podle toho, která část imunitního systému je poškozená. Specifická imunita, to jsou především lymfocyty, tvořící nejpočetnější typ bílých krvinek, tzv. leukocytů. Zmíněné lymfocyty se dále dělí na B-lymfocyty a T-lymfocyty. Pokud je tělo v normálním klidovém stavu, nacházejí se lymfocyty v lymfatických tkáních, například v lymfatických uzlinách. V okamžiku, kdy však do těla vnikne jakýkoliv antigen, což je látka, již tělo nezná, ihned ji odhalí makrofágy. Jedná se o další typ buněk imunního systému. Tyto buňky kolují v krvi a jejich úkol spočívá v doslovném ohmatávání buněk v okolí, aby zjistily, jestli buňky do těla patří a jejich označení je správné. Makrofágy mají opravdu velkou moc, protože dokáží látku tělu cizí, kterou najdou, nejenom pohltit, ale také ji zničit. Tím však jejich práce nekončí. Musí totiž ještě přenést látky, které určily, že daná buňka nemá v organismu co dělat a které se vyskytnou na povrchu makrofágů, do lymfatických tkání k B a T-lymfocytům. Jakmile lymfocyty na makrofágech cizí látky zaregistrují, začnou se aktivovat. B-lymfocyt produkuje protilátky proti zmíněné cizí látce. Některé z B-lymfocytů neprodukují protilátky, zato se z nich stanou paměťové buňky, které začnou vytvářet protilátky okamžitě v případě, že se tělo ještě někdy s danou cizí látkou setká. Díky tomu je pak celá reakce ničení cizích látek rychlejší a efektivnější. Jen tak pro zajímavost, protilátkami, které jsou vytvářeny B-lymfocyty, jsou vysoce specifické sloučeniny bílkovinné povahy. Tyto protilátky nás dokáží ochránit pouze před látkou, kvůli které byly vyprodukovány.

Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, na nespecifickou imunitu si můžeme i sáhnout. Je totiž tvořená nejrůznějšími zábranami, které se starají o to, aby se nějaký nežádoucí mikroorganismus do těla nedostal tak snadno. Mezi takové zábrany patří třeba kůže. Proto jsem psala, že si nespecifickou imunitu můžeme ohmatat. Kůže je mechanickou zábranou. Další součástí tohoto druhu imunity je kyselina chlorovodíková, která se nachází v žaludku a její velice nízký PH jí umožňuje ničit stěny mikroorganismů, které následně zaniknou. Počet nespecifických mechanismů imunity je pochopitelně mnohem vyšší.

Po malém seznámení se s naším imunitním systémem, je na čase vrhnout se i na jeho poruchy. Primární poruchy imunity se vyskytují pouze vzácně a vděčíme za ně většinou dědičnosti. Taková vrozená vada může být dvojího druhu. Nejčastějším druhem je protilátková deficience, kdy B–lymfocyt nevytváří protilátky, i když dojde ke kontaktu s cizí látkou a efektivní obrana organismu je tedy vyloučená. Tady dochází například k tomu, že je člověk chráněn jen proti nemocím, které jeho matka prodělala během těhotenství. Může ale také nastat situace, že všechny funkce systémů imunity jsou normální, ale jejich vnímavost k infektům je snížená. To vede k tomu, že makrofágy sice cizí buňku v těle objeví, ale nemusí na ni reagovat. Cizí látce tak nic nebrání v tom, aby se v organismu namnožila. Právě fakt, že se primární poruchy obranyschopnosti vyskytují tak zřídka způsobuje, že jsou často diagnostikovány pozdě. Oproti tomu sekundární poruchy imunity mají na svědomí defekty imunitních mechanismů, jejichž způsobení dojde až v průběhu života. Jak již napovídá předchozí text, vyskytují se mnohem častěji než primární. AIDS, právě tato obávaná choroba je nejznámější sekundární poruchou obranyschopnosti. Naštěstí v Čechách dochází obvykle k těmto poruchám z jiných příčin, například kvůli anorexii, nefrotickému syndromu nebo cukrovce.

Rizikové faktory má pochopitelně i toto onemocnění, ale spíš jenom jeho sekundární část. Mezi takové rizikové faktory řadíme nechráněný pohlavní styk, během kterého se lze nakazit virem HIV. Kromě toho také nedostatečnou výživu, na kterou přímo navazuje podváha. Tento stav nastává třeba u různých nemocí metabolismu, u starých lidí nebo u lidí trpících mentální anorexií. Riziko může představovat i očkování kojenců proti tuberkulóze. Tak to vidíte. Snažíme se dítě chránit před jednou nemocí, a další ho nevědomě vystavujeme.

Je mnoho témat, která se týkají poruch imunitního systému, ale dosud o nich nebyla řeč. Mám namysli například projevy, léčbu nemoci a samozřejmě i prevenci. Nemějte obavy, nezapomněla jsem na to a buďte si jisti, že se zmíněným problémům budu věnovat v další části článku. Máte moje slovo.

Krystyna Kędziorová


 
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.