Začněme vysvětlením pojmu mentální postižení. Mentální postižení je trvalé snížení rozumových schopností, ke kterému došlo v důsledku organického poškození mozku. Nejedná se o jednorázovou nemoc, nýbrž o trvalý stav.

Ke vzniku mentálního postižení dochází z různých důvodů ve třech obdobích:

1. Před narozením dítěte. Pokud matka prodělala během těhotenství infekci nebo úraz. Příčinou může být i špatný životní styl matky.
2. Během porodu nebo těsně po něm. Porod bývá dlouhotrvající a může dojít k nedostatku kyslíku u plodu (hypoxie plodu) nebo jiným potížím.
3. Po porodu do dvou let dítěte. V případě, že dítě v tomto období utrpělo úraz, mělo infekci, záněty mozku nebo těžkou žloutenku. Příčinou však může být i špatná výživa.

Kromě zmíněných příčin může mít na mentální retardaci vliv také dědičnost.
Stejně jako jiná postižení lze i mentální retardaci rozdělit podle stupně postižení do šesti kategorií:

Lehká mentální retardace (IQ 50-69)

Právě v tomto případě hraje velkou roli dědičnost a sociokulturně znevýhodněné prostředí. Větší projevy a potíže se začínají objevovat od třetího do šestého roku. Dítě má malou slovní zásobu, jeho zvídavost a vynalézavost je nedostatečná. Nejvýraznější problémy však obvykle nastávají až během školní docházky. V této době je také postižení obvykle diagnostikováno. Dítě má slabší paměť, omezené logické, abstraktní a mechanické myšlení atd. Vykazuje také afektivní labilitu. K těmto potížím se může přidat tělesné postižení, epilepsie, autismus a poruchy vývoje nebo chování. Tito lidé většinou dovedou verbálně komunikovat a postupem času se stanou nezávislými v osobní péči (oblékání, jídlo atd.) i v praktickém životě. Proto mohou být prakticky zaměstnáni.

Středně těžká mentální retardace (IQ 35-49)

U takto postižených osob je opožděn rozvoj chápání a řeči, tento problém přetrvává do dospělosti. Ne všichni se naučí číst, psát a počítat. Opožděná a omezená schopnost péče o samého sebe je příčinou, že většinou nedokáží žít samostatně, i když dospějí. I zde se může navíc vyskytnout dětský autismus, tělesné postižení, nemoc neurologická, dokonce i psychiatrická. Na druhé straně však bývají tito jedinci fyzicky aktivní a pohybliví, schopní navazování kontaktů a komunikace. Z toho důvodu je vhodné zaměstnat je manuálně. Práce musí být jednoduchá a vykonávaná v chráněném prostředí (chráněné dílny) nebo pod odborným dohledem.

Kromě dvou výše uvedených a popsaných kategorii existují ještě další čtyři:

• Těžká mentální retardace (IQ 21-34)
• Hluboká mentální retardace (IQ nižší než 20)
• Jiná mentální retardace
• Nespecifikovaná mentální retardace

O těchto kategoriích bude řeč v příštích kapitolách.

Těžká mentální retardace

Tento stupeň postižení charakterizuje především značná porucha motoriky. Bývá spojen s častými tělesnými a jinými vadami, může se například špatně vyvíjet nervový systém. Stává se, že se u postiženého nevyvine řeč. Pokud se dotyčný naučí mluvit, používá pouze omezený počet jednotlivých slov a mluví jednoduše. Ve zlepšení motoriky, rozumových schopností, komunikativnosti a samostatnosti těchto jedinců nejvíce pomáhá systematická a kvalifikovaná rehabilitace, pokud je včas zahájená, a také odpovídající forma vzdělávání. Vzdělávání lidí trpících těžkou mentální retardací je velmi omezené a bezpochyby nesmírně náročné, jak pro učitelé, tak pro žáky. Může probíhat jen podle vzdělávacího programu sestaveného podle možností postižených a pouze ve zvláštních základních školách. Oproti tomu osoby s nejlehčím stupněm mentálního postižení se mohou zúčastňovat výuky i v běžných základních školách, jsou-li integrováni a mají-li stanovené zvláštní podmínky (například nárok na větší počet vyučovacích hodin) a obvykle i nižší studijní nároky než ostatní žáci.

Hluboká mentální retardace

Postižení jsou buď velmi omezení v pohybu, nebo zcela imobilní. Nemoc může být navíc doprovázená poškozením zraku nebo sluchu. Občas se přidá i epilepsie a jiné nedostatky neurologického nebo tělesného charakteru, které postihují hybnost. Nedokáží udržet moč a stolici. Jsou sice schopní komunikace, ale pouze neverbální a primitivní. I když tito lidé nepoznávají okolí, není zcela vyloučené, že se budou podle zraku orientovat v nejjednodušším prostředí. U takových osob hrozí sebepoškození, mají totiž snížený práh citlivosti. Nezvládají starost o samých sebe, proto potřebují neustálou péči.

Jiná mentální retardace

V této kategorii jsou zahrnutí všichni ti, jejichž stupeň hendikepu je velmi těžké nebo dokonce nemožné posoudit podle obvyklých metod. Jedná se například o nevidomé, němé, hluché, ale také o lidi s těžkými poruchami chování.

Nespecifikovaná mentální retardace

Tato kategorie je vyhrazená pro osoby, u nichž bylo prokázáno mentální postižení, nemohou být však zařazení do některé z výše uvedených skupin, protože o jejich nemoci není dostatek konkrétních informací. Pro lepší představu do dané kategorie patří lidé trpící mentální retardací NS, mentální subnormalitou NS a oligofrenií NS.

Zajímavost

Kromě typů mentálního postižení, o kterých pojednává tento článek existuje ještě Mírně mentální retardace (IQ 85-69). Nemocní mají rovněž opožděný vývoj rozumových schopností, ten však nebyl zapříčiněn organickým poškozením mozku. Důvod „postižení“ je jiný. Takoví lidé vůbec nejsou společností vnímáni jako retardovaní.

Pár vět ke vzdělávání mentálně postižených

Obecně je vzdělávání mentálně postižených dlouhodobým, přesněji řečeno celoživotním procesem. Stejně jako pro každého jiného člověka je i pro retardovaného při výchově a vzdělání nejdůležitější rodina a prostředí, ve kterém se pohybuje. Nejpodstatnější věcí, co se týče vzdělávání, je neustálé opakovaní a prohlubovaní znalostí i dovedností. Potíž, je v tom, že výsledky se bohužel dostavují velmi pomalu a pokroky bývají takřka nepatrné.

Krystyna Kędziorová