Nejen prostřednictvím e-mailové konference Inpora nám byly v nedávné době opakovaně kladeny dotazy, jak je tomu s pravidly pro tzv. slepeckou zásilku. Ve vyhlášce č. 464/2012 Sb., o stanovení specifikace jednotlivých základních služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich poskytování, kterou dne 17. 12. 2012 vydal Český telekomunikační úřad, je této problematice věnován § 7. Ustanovení je nadepsáno takto:

„Služba bezúplatného dodání poštovních zásilek do 7 kg pro nevidomé osoby“

V odstavci 1 se dozvíme, že „zásilky pro nevidomé“, jak budu dále v článku tento typ zásilek nazývat, je možné posílat nejen na adresy v České republice, ale i do zahraničí.

Odstavec 2 dále stanoví, co musí být obsahem zásilky, aby mohla být zásilka od poplatků osvobozena:

„Jako obsah poštovních zásilek při poskytování služby podle odstavce 1 jsou povoleny jen věci pro potřebu nevidomých, kterými se rozumí písemnosti pořízené hmatným písmem pro nevidomé, zvláštní papíry pro potřebu nevidomých za podmínky, že odesílatelem je zařízení sloužící uspokojování zvláštních potřeb nevidomých (dále jen „zařízení pro nevidomé“), nebo zvukové záznamy pro osobní potřebu nevidomého za podmínky, že odesílatelem nebo adresátem je nevidomý nebo zařízení pro nevidomé.“

Ustanovení dále pokračuje popisem způsobu, jak musí být zásilky zabaleny:

„Poštovní zásilka je zabalena tak, aby bylo možno bez porušení obalu přezkoušet její obsah.“

A ještě v totožném odstavci 2 zjistíme další velmi podstatné parametry, které musí zásilka splňovat:

„Hmotnost poštovní zásilky nepřesahuje 7 kg. Rozměry poštovní zásilky jsou minimálně 14 x 9 cm. Největší rozměr zásilky nepřesahuje 60 cm a součet všech tří rozměrů 90 cm.“

Doteď jsme mluvili o zásilkách posílaných tzv. „obyčejně“, tedy takových, kdy provozovatel převzetí zásilky nestvrzuje a příjemce nepotvrzuje její převzetí, tudíž Česká pošta v případě ztráty, poškození nebo úbytku obsahu takové zásilky neposkytuje náhradu škody.

Ovšem zásilky pro nevidomé je možné bezplatně zasílat i doporučeně. Pro tyto zásilky platí všechny parametry uvedené výše, ale v tomto případě provozovatel přijetí zásilky stvrzuje a příjemce její přijetí potvrzuje a Česká pošta za ztrátu, poškození nebo úbytek obsahu zásilky odpovídá.

V případě ztráty doporučené zásilky pro nevidomé zasílané na tuzemskou adresu pošta uhradí částku 680 Kč, v případě poškození či úbytku zásilky bude nahrazena skutečná škoda, a to až do výše 680 Kč.

Na webu České pošty se dále dozvídáme, že „Zásilku je vhodné opatřit v pravém horním rohu nálepkou nebo poznámkou „Slepecká zásilka“ – obdržíte ji na každé poště zdarma. V levé horní čtvrtině adresní strany zásilky musí být uvedena adresa odesílatele.“

Na závěr k tomuto tematu dodejme, že bezplatnost se vztahuje jen na tzv. základní služby. Služby doplňkové, jako jsou např.: dodejka, dobírka, prodloužení nebo zkrácení lhůty pro uložení atd., jsou účtovány ve standardních cenách.

Další detailní informace k popisovaným službám pak můžete najít na webu České pošty:
https://www.ceskaposta.cz/sluzby/psani/cr
na odkazech: „Obyčejná slepecká zásilka“ a „Doporučená slepecká zásilka“.

Dotaz: „Může mít lajdácký přístup mého téměř dospělého syna ke škole vliv na moji povinnost platit na něj výživné?“

Jak je mým – zda dobrým nebo špatným, nechť posoudí čtenáři sami – zvykem, podíváme se na úpravu výživného nejdříve trochu z širší perspektivy. Nový občanský zákoník zrušil od šedesátých let minulého století platný zákon o rodině a vše, co tento zákon obsahoval, je nyní upraveno v samotném občanském zákoníku.

Úpravu vyživovací povinnosti nalezneme v ustanoveních § 910 a následujících.

Zákon stanoví vyživovací povinnost rodičů vůči dětem, která předchází obecné vzájemné vyživovací povinnosti mezi předky a potomky.

Velmi podstatné je pak ustanovení § 911, které stanoví zásadní podmínku, za níž je možné právo na výživné přiznat:

„Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.“

Povinnost rodičů hradit výživné nezletilému dítěti může vzniknout vzájemnou dohodou rodičů nebo rozhodnutím soudu. Při rozhodování o výši výživného musí soud vycházet z pravidel stanovených zejm. § 913 odst. 1:

„Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.“

Kromě porovnávání již uvedených ukazatelů ještě soud zkoumá životní úroveň rodičů a oprávněného dítěte. Ustanovení § 915 odst. 1 říká, že:

„Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodiču. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.“

To znamená, že kdyby životní úroveň jednoho rodiče byla výrazně vyšší, než úroveň dítěte, pak by soud musel stanovit výši výživného nejen s ohledem na odůvodněné potřeby dítěte, ale i s ohledem na to, aby se životní úroveň dítěte povinnému rodiči vyrovnala.

Návrh na stanovení výživného na nezletilé dítě (tedy obvykle dítě do 18 let věku) může podat soudu i osoba, která o dítě pečuje, ovšem po nabytí zletilosti už může návrh podat pouze dítě samo.

Výživné na nezletilé dítě lze žádat i zpětně (tři roky před podáním návrhu soudu na jeho stanovení), v ostatních případech pouze ode dne podání návrhu.

Soud musí při řízení o výživném tedy zkoumat mnoho individuálních kritérií. Jedním z velkých problémů bylo prokazování příjmů a majetkových poměrů povinného rodiče, zejména pokud je rodič osobou samostatně výdělečně činnou. Zde se při prokazování pochopitelně vychází z daňového přiznání, které však nemuselo dostatečně odrážet skutečné majetkové poměry posuzovaného. Zvláště tehdy, pokud se tato osoba snažila všemi dostupnými prostředky své skutečné majetkové poměry nepřiznat, bylo pro soud velmi obtížné reálnou situaci zjistit. Proto se v zákoně objevilo sankční ustanovení, které nyní najdeme v § 916:

„Neprokáže-li v řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o vyživovací povinnosti jiného předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, osoba výživou povinná soudu řádně své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu, platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.“

Životní minimum pro jednotlivce stanoví zákon č. 110/2006 Sb.,  o životním a existenčním minimu částkou 3410 Kč. Základem pro určení výše výživného bude v takovém případě tedy měsíční příjem povinného ve výši 85250,- Kč.

Po nikoli vyčerpávající, pro naše účely však dostačující rekapitulaci základních pravidel pro stanovení výživného mezi rodiči a dětmi pojďme odpovědět na otázku položenou v úvodu této pasáže.

Podle mého názoru toliko skutečnost, že dítě (bez ohledu na to, zda je či není zletilé) neplní zcela řádně své studijní povinnosti, nebude mít vliv na posouzení, zda je či není schopno se samo živit, což je jedno ze zásadních kritérií pro stanovení výživného. Jiná situace by nastala např. tehdy, kdyby se dítě bez zjevných důvodů rozhodlo svoji docházku do školy ukončit. V zásadě platí, že pokud se dítě soustavně připravuje na své budoucí povolání (jak se studium nazývá), pak v tuto dobu není schopno se samo živit. Rozhodně platí, že tato podmínka má být soudem vždy zkoumana v každém případě zcela individuálně a nelze stanovit naprosto jednoznačná pravidla, která by bylo možné paušálně aplikovat na všechny případy.

Za Sociálně právní poradnu SONS-Praha
Luboš Zajíc