Po dvou letech přibrala 12 kg a pohyb se pro ni stával čím dál obtížnější. Začala mít výrazné problémy s vyjadřováním, nemohla najít správná slova, hlavně cizí či méně frekventované výrazy. Horšila se jí paměť. Na nákup chodila vždy s lístkem, jinak něco zapomněla a musela se vracet. Měla obavy z vaření či pečení, protože opakovaně pokazila oběd či zákusek, když nepřidala správnou ingredienci nebo zapomněla vypnout troubu. Stávala se nejistou a podrážděnou. Přibývaly konflikty s manželem. Dohadovali se, zda si to či ono řekli nebo ne.

V té době paní Helena potkala svoji dávnou spolužačku. Vlasta vypadala báječně! Vkusně oblečená, usměvavá, v dobré kondici. Vyprávěla Heleně o svojí matce, která se léčila s Alzheimerovou chorobou. Líčila její příznaky od počátku onemocnění až do současného pokročilého stadia. Maminka byla schopna mluvit o svém mládí, ale nevěděla, co bylo před chvílí. Dokola se ptala na to samé. Někdy chtěla jít domů za rodiči, kteří byli dávno mrtví. Bylo zbytečné něco jí vysvětlovat, protože si vysvětlení nezapamatovala a Vlasta se tím jen stresovala. Maminka přestala udržovat osobní hygienu, veškerá péče zůstala na Vlastě. Vlasta vyprávěla, jak pro ni bylo těžké přijmout maminčinu změnu, jak se těžko vyrovnávala s každým zhoršením. Zpočátku její problémy považovala za součást běžného stárnutí. Zlobila se, když něco udělala špatně nebo vůbec. Bohužel až pozdě pochopila, že jde o závažnou nemoc. Hroutila se z péče o milovanou matku, byla nevyspalá, začala užívat sedativa. Cítila, že i její paměť se zhoršuje, všechno jí trvalo déle, dělala chyby. Pak si jednoho dne řekla: „Dost!“ Rozhodla se, že udělá maximum pro to, aby se vzchopila, nepotkalo ji něco podobného a jednou se nestala přítěží pro svoje děti. Maminku začala třikrát týdně vozit do denního stacionáře pro postižené s demencí, sama se přihlásila na cvičení a do různých kurzů pro seniory. Nechala se vyšetřit u praktického lékaře, začala užívat lék na zjištěný vysoký krevní tlak a lék na podporu mozkových funkcí. Opustila své oblíbené smetanové omáčky a knedlíky, začala se stravovat racionálně s využitím různých obilovin a zeleniny. Aktivity jí přinesly nové přátele a motivaci pro další péči o sebe. Maminku si odpoledne vyzvedávala ze stacionáře v dobré náladě a pohodě.

Vlastin příběh Heleně otevřel oči. S její pomocí i Helena zvládla od základu změnit svůj stávající způsob života. Začala se opět cítit sama sebou, získala zpět ztracené sebevědomí a znovu začala prožívat radost ze života.

Komentář odborníka

Proč Vlasta udělala dobře, že se vydala včas k lékaři, to vysvětluje MUDr. Vanda Franková z Psychiatrické léčebny Dobřany

„Nejlepší je včasná prevence nebo zahájení léčby v nejranějších stadiích nemoci, tedy ve stadiu mírné kognitivní poruchy. Úplně vyléčit Alzheimerovu nemoc zatím nedokážeme. Ani život nemocnému léky neprodlouží. Mohou ale oddálit a zkrátit období nejtěžšího postižení nebo se nejtěžšího stadia nemocný ani nedožije. Abychom mohli včas zahájit léčbu, je třeba včas stanovit diagnózu.“

Většina postižených si svůj deficit uvědomuje jen na samém začátku onemocnění („Špatně si pamatuji.“, „Jsem nemožná.“ apod.). Se ztrátou paměti nemocní ztrácejí i uvědomění si svých hendikepů. Ochotně se pouštějí do různých úkolů a jsou překvapeni, že nezvládnou jejich řešení, nebo si neznalost nepřipouštějí a podávají chybné výkony.

Existují léky, které mohou zabránit zhoršování paměti (nebo ho zpomalit) a tak působit preventivně před rozvojem demence. Spolu s dalšími opatřeními životosprávy jsou tedy významným protektivním faktorem. I nemocné s rozvinutou Alzheimerovou nemocí umíme léčit, i když ne vyléčit. Léky mohou zastavit nebo zpomalit průběh nemoci. Čím dříve s léčbou začneme, tím je efekt lepší.

Důležité je zachovávat si pozitivní pohled na svět, dobrou náladu a vyhýbat se nadměrnému stresu.

Zroj: Orinace.cz